Život propuštěného římského otroka: Naděje a povinnosti

Ten obraz se pravidelně opakoval - tisíce válečných zajatců jsou přiváženy na řecký ostrov Délos uprostřed Egejského moře, kde se je Římané chystají prodat do otroctví a pravděpodobně skončí na poli u nějakého římského velkostatkáře. Tak jako jsme dnes závislí na ropě, zrodila se v době antiky závislost na práci otroků.

Mapa ostrova Délos, významného centra obchodu s otroky.

Římští velkostatkáři si pronajímali nebo rovnou skupovali půdu, kterou stát získával ve válkách. Při obdělávání rozsáhlých pozemků potřebovali levnou pracovní sílu. Svobodní rolníci by přišli draho, a tak se zvyšovala poptávka po otrocích. Řím při svých „obranných válkách“, jak je nazýval Cicero, získával desetitisíce otroků. Po dobytí západořeckého Epiru v roce 168 př. n. l. prodal Lucius Aemilius Paullus do otroctví 150 000 osob a Julius Caesar později ve výpravě proti galským Venetům sídlícím v Bretani dokonce celý národ.

Ale tržiště s otroky byla zásobena i středomořskými piráti, kteří prodávali cestující zajatých lodí nebo unášeli lidi žijící při pobřeží. Také barbarští králové často odprodávali obchodníkům s otroky své zajatce, nebo i nepohodlné členy vlastního příbuzenstva. V posledních letech římské republiky v 2. a 1. století př. n. l. vlastnil otroka snad každý včetně chudších domácností. Byli využíváni na práce na farmách, v dolech nebo mlýnech, ale vzdělanější z nich, pokud měli štěstí, mohli pracovat jako účetní, učitelé, ba i lékaři. Řím se otroky, kteří prý tvořili až polovinu jeho obyvatelstva, jen hemžil.

Život otroka v starověkém Římě

Římský politik a spisovatel Terrentius Varro (116-27 př. n. l.) hovořil o otrocích jako o mluvících nástrojích a umístil je mezi nástroje polomluvící (zvířata) a němé (zemědělské náčiní). Otrok byl považován za bezprávného člověka a před úřady vnímán jako věc, se kterou svobodný člověk může zacházet, jak se mu zlíbí. Mohl být vystaven tělesnému trestu či sexuálnímu zneužívání, být mučen nebo popraven, v lepších případech prodán do gladiátorské školy či nevěstince.

Otrok se nemohl podílet na politickém životě, nesměl sloužit ve vojsku, uzavírat kupní smlouvy, svědčit u soudu, či uzavřít manželství. Pokud chtěl otrok žít partnerským životem, nezbývalo mu než žít se svou družkou „jen tak na hromádce“. Dítě, které se jim narodilo, bylo také otrokem. Ovšem otroci narození v pánově domě se těšili zvláštní přízni. Zatímco koupených otroků se páni obávali, otrokům narozeným v domě důvěřovali. V době občanských nepokojů cena otroků stoupala, jejich pomoc si mohl vyžádat sám stát nebo nějaký vojevůdce. Například Sulla propustil deset tisíc otroků od osob postavených mimo zákon a vytvořil si z nich tělesnou stráž. A během občanské války si Pompeius Magnus postavil ze svých otroků osm set vojáků.

Zlepšení postavení otroků

Postavení otroků se začalo zlepšovat teprve v císařské době. Jak se postupně obsazovaná území proměňovala ve stabilní římské provincie, klesal přísun nových otroků. Zajatců ubývalo a okolnosti vyžadovaly mírnější zacházení s lidským materiálem. Ke zlepšení postavení otroků nepochybně přispěly i různé náboženské a filosofické směry. Stoický filosof a politik Lucius Annaues Seneca napsal: „Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!“

Senekův současník Gaius Petronius, zvaný „arbiter elegantiarum“ (rozhodčí a poradce ve věcech vkusu), svého času přítel císaře Nerona, k tomu dodal: „Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení.“ K ulehčení otrockého života přispělo i římské zákonodárství. Lex Petronia, zákon vydaný v prvním století našeho letopočtu, zakazoval předhazovat otroky v amfiteátru šelmám. Císař Claudius (vládl 41-54) vydal edikt, ve kterém udělil svobodu nemocným nebo práce neschopným otrokům, o něž jejich pán ztratil zájem. Za císaře Domitiana (vládl 69-96) byla zakázána kastrace otroků a císař Hadrián (vládl 117-138) zakázal otrokářům prodávat své otrokyně do nevěstinců a otroky do gladiátorských škol. Každý trest musel být schválen vysokým císařským úředníkem a císař Antonius Pius (vládl 138-161) posuzoval popravy otroků jako vraždu.

Otroctví bylo institutem práva národů, kdy jeden je podřizován moci druhého.12 Otrok neboli servus byl římskými právníky považován za objekt, nikoliv subjekt práva a bylo na něj pohlíženo jako na věc.13 Přesto se otrok od věci liší, protože je to jediná věc, která je nadána vůlí.

První zmínky nacházíme v Zákoně dvanácti desek, kdy se otrok projevuje jako patriarchální. Subjektivita otroka zde ještě není plně potlačena, otrok je sice osobou alieni iuris, přesto není úplně zbaven svých práv. Ke zhoršení právního postavení otroků dochází ve 4. a 3. století před n. l., kdy dochází k prudkému nárůstu otroků a otroci se jeví jako levná pracovní síla.

Otrok je tedy člověk zbavený svobody, který náleží do moci svého pána, který má postavení osoby sui iuris.15 Pán měl právo rozhodovat o životě a smrti otroka, pán mohl svého otroka zabít, vyhodit z domu, opustit jej. Zde je nutno podotknout, že otrok opuštěný nebo vyhozený nepřestával být otrokem, ale stával se otrokem bez pána a mohl být okupován jinou osobou.

Trh s otroky v starověkém Římě.

Otroci stejně jako gladiátoři byli předmětem obchodu svého pána. Otroci byli často prodáváni na trhu vedle fóra, kde stáli na podiu s tabulkou zavěšenou na krku, kde měli napsán svůj původ, jméno a co umí. Tímto způsobem si také majitelé gladiátorských škol vybírali své bojovníky. Lidé je často obcházeli a obchodník se snažil uskutečnit obchod a zakrýt případné nedostatky.

Propuštění na svobodu: Naděje pro otroky

Otrok se mohl zbavit svého jha pouze dvěma způsoby. Smrtí, nebo pánovým propuštěním. K propuštění docházelo buď z rozhodnutí pána za dobré služby, anebo se mohl vyplatit za cenu, za kterou byl pořízen. Podle Cicerona se mohl šetřivý otrok vykoupit za sedm let. Otrok pak přecházel do stavu propuštěnce.

Pán mohl své otroky ze své vůle propustit na svobodu.18 Stávalo se tak na základě císařských konstitucí, hůlkou, mezi přáteli, dopisem a v neposlední řadě také poslední vůlí.19

Za republiky byli otroci podle civilního práva propouštěni na svobodu třemi způsoby. Manumissio per vindictam neboli propuštění pomocí hůlky se odehrávalo před soudním úředníkem a musel být přítomen pán otroka, otrok a třetí osoba,20 která byla svobodná. Tento člověk položil na otroka hůl a pronesl formuli. Pak byl vyzván k vyjádření vlastník otroka, který mlčel, anebo slova potvrdil. Jednalo se o fingovaný spor.

Manumissio per censum se provádělo zápisem otroka do seznamu propuštěných římských občanů.

Manumissio testamento se uskutečňovalo ve chvíli, kdy vlastník dal svobodu svému otrokovi v závěti. Propuštění v testamentu muselo být provedeno latinskými a rozkazovacími slovy. Propuštění testamentem mohlo být podmíněno podmínkou, která musela být ze strany otroka splněna.21

Výše zmíněné formy platily pro právo civilní, přesto otrok mohl být propuštěn před přáteli, dopisem, kde pán adresoval dopis svému otrokovi a v něm mu uděloval svobodu. Tyto formy nebyly civilním právem uznávány a otrok i po propuštění byl stále otrokem.

Postavení propuštěnce

Skutečně svobodnými občany se však mohly stát až jeho děti, protože propuštěnec byl po celý život poután k bývalému pánovi určitými povinnostmi. Bylo nepřípustné, aby se s ním soudil nebo šel do sporu. Pokud se jeho bývalý pán ženil, musel mu přinést dar. Propuštěnci, zvláště řeckého původu, byli velmi bohatí a často pracovali ve službách císařské administrativy.

Otrok propuštěný na svobodu se nazýval propuštěnec22 a obvykle se stal římským občanem, ne však narozeným na svobodě.

Propuštěnec byl původně otrok, kterého ve starověkém Římě jeho pán propustil na svobodu, a tím mu daroval nejen svobodu, ale i právní osobnost. Ta však byla ve veřejné sféře částečně omezená, přesto šlo o římské občany, kteří pouze např. nemohli nabýt magistratury nebo se stát členem senátu.[1] Propuštěnec měl navíc k bývalému pánovi i nadále určité povinnosti.

Bývalý pán otroka se manumissí stal jeho patronem, měl vůči němu zvláštní moc (ius patronatus). Propuštěnec mu musel zachovávat věrnost a úctu, nemohl jej bez souhlasu praetora žalovat a obvykle mu přislíbil i určité pracovní povinnosti (operae), které byly soudně vynutitelné. Patron měl po propuštěnci i intestátní dědické právo. Nevěrnost nebo neúcta dávala patronovi právo propuštěnce opětovně zotročit (revocare in servitutem).

Povinnosti propuštěnce vůči patronovi:

Povinnost	Popis
Věrnost a úcta	Propuštěnec musel zachovávat věrnost a úctu svému bývalému pánovi.
Zákaz žaloby	Propuštěnec nemohl bez souhlasu praetora žalovat svého bývalého pána.
Pracovní povinnost	Propuštěnec obvykle přislíbil svému bývalému pánovi určité pracovní povinnosti (operae), které byly soudně vynutitelné.
Dědické právo	Patron měl po propuštěnci i intestátní dědické právo.

Otroctví v průběhu dějin

S otroctvím se lze setkat i na státní úrovni, definici otroctví jako nesvobodné práce odpovídá práce vězňů v nápravných institucích států. Nucená práce vězňů se v Evropě využívala od začátku 16. století.[4] Nacistické Německo nutilo obyvatelstvo okupovaných zemí vykonávat nucené práce ve svém válečném průmyslu. Obrovského rozsahu dosáhl systém pracovních táborů v SSSR. Sovětský vzor následoval i komunistický režim v Československu, který rovněž vytvořil síť táborů nucené práce.

Podle odhadu ministerstva zahraničí Spojených států Severní Korea drží v táborech 150-200 tisíc vězňů, zbavených základních práv a nucených každý den tvrdě pracovat zejména v uhelných dolech, při těžbě dřeva a na polích. V africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon teprve v roce 2004, některé humanitární organizace ale odhadují, že v otroctví stále žije až 8 % obyvatel Nigeru.[8] Otroctví přetrvává i ve státech Mauritánie, Mali a Súdán. Všechny tyto státy se nacházejí na pomezí arabské a černé (subsaharské) Afriky. Otroci jsou příslušníci různých černošských etnik, kteří žijí v otroctví již po celé generace a přijali identitu svých pánů (např. poarabštělí Haratínové černé pleti).

tags: #propuštěný #římský #otrok #život