Ivanovice na Hané: Historie a Současnost Města v Jihomoravském Kraji

Ivanovice na Hané (německy Eiwanowitz in der Hanna) jsou město v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji, ležící asi 7 km severovýchodně od Vyškova a 32 km severovýchodně od Brna. Město se rozkládá převážně v vyškovské bráně, přičemž jižní část území zasahuje do Litenčické pahorkatiny. Ivanovice na Hané jsou městem s bohatou historií, sahající až do 10. století.

Založení a Původ Jména

Ivanovice byly pravděpodobně založeny okolo roku 950. Původ jména pochází od prvních obyvatel nazývaných Evanovici podle hlavy rodiny Evana, jenž toto místo osídlil. Na osadu se toto jméno přeneslo asi ve 12. století, kdy se začalo jmenovat Evanovice. V lidové mluvě se osadě říkalo též Vévanovice zřídka i Vanovice.

Raná Historie a Vláda Johanitů

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1183, kdy byl v Ivanovicích pánem vladyka Dluhomil. Tohoto roku jeho synové Trojan, Drslav a Vojslav vstoupili jako členové do rytířského řádu sv. Jana Jerusalémského a celý svůj majetek mu darovali. Ve 13. století správu obce řídil rychtář, purkmistr starší, purkmistr mladší a konšelé. Ke konci 13. století bylo obci králem Václavem II. nařízeno vybudovat opevnění, což Ivanovice splnily stavbou dvojích náspů (valů). Johanité si Ivanovice velmi oblíbili a jejich velkopřevor Jindřich z Neuhauzu jim dal v roce 1302 mnohé privilegia. Vláda johanitů byla pro Ivanovice obdobím velkého rozkvětu.

Městečko v tuto dobu mělo vlastní soud včetně práva hrdelního. Tehdejší purkmistr rychtář, mladší purkmistr a čtyři konšelé rozhodovali nezávisle na panské vrchnosti. Na ivanovickém náměstí prý stával pranýř a za mostem přes Hanou šibenice (poslední poprava byla provedena v roce 1747).

Střídání Majitelů a Třicetiletá Válka

V roce 1425 císař Zikmund Lucemburský veškerý majetek johanitů zastavil ve prospěch Haška z Valdštýna, a ten jej obratem prodal Mikuláši z Vojslavic. Od něho jej odkoupili opět johanité. Avšak již v roce 1446 ivanovické panství johanité zastavili brněnskému měšťanovi Michalovi Kunigsfelderovi, který pak začal užívat přídomek z Ivanovic. Po smrti Michala Kunigsfeldera v roce 1450 se ujali jeho majetku vdova Markéta a zeť Štěpán Lang. V roce 1480 byl majetek opět v držení johanitů, kteří jej v roce 1490 prodali varadínskému biskupovi a správci olomoucké diecéze Janu Filipcovi. Tím skončilo téměř třísetleté vlastnění Ivanovic na Hané johanity.

V roce 1492 dal biskup Jan Filipec Ivanovice a Orlovice Janu z Kunovic, který tu roku 1496 založil nový špitál s nadací (tato nadace zanikla za třicetileté války). Roku 1503 se panství dostalo do rukou Jindřichu Kropáči z Nevědomí. Po smrti Bohuše Kropáče roku 1536 se panství rozdělilo mezi dědice. Panství znovu spojil až Beneš z Pražma roku 1565.

V první polovině 16. století byl rozšířen počet trhů v městečku. Vladislav Jagellonský dal roku 1507 Ivanovicím výroční trh s frejunkem a roku 1547 Ferdinand I. povolil konání třetího výročního trhu v úterý po svatém Duchu. Po Beneši z Pražma zdědil panství jeho syn Petr, který veškerý majetek úplně zadlužil a roku 1591 beze stopy zmizel. V následujících letech panství skoupil zemský hejtman hrabě Hynek z Vrbna. Po roce 1596 majetek převzal rod Bukůvků z Bukůvky, kteří zde roku 1608 začali stavět v renesančním slohu zámek. Páni z Bukůvky panství drželi až do roku 1623, kdy jej Bernard Bukůvka z Bukůvky prodal Jindřichu Šlikovi z Pasauna a Lokte.

Rok na to zachvátil Ivanovice veliký požár, který zničil skoro celé městečko, radnici i s pozemkovými knihami a listinami. V roce 1635 Šlik prodal vše zpět Bernardovi z Bukůvky, který tu zůstal až do své smrti v roce 1643. Během třicetileté války bylo městečko několikrát po sobě vypleněno vojáky. Naposledy vpadli do městečka Švédové, kterým odolal jen zámek. Z tohoto útoku zbyla v zámecké zdi dělová koule, kterou je tam možné vidět i dnes. Městečko z třicetileté války vyšlo velmi zuboženě. Tehdy byli obyvatelé pod nátlakem nuceni prodávat své majetky (polnosti a domky) panstvu z velkostatku.

Další Vlastníci a Rozvoj Města

Mikuláš Pazman z Panasu ivanovické zboží prodal Karlu Jindřichu ze Žerotína, který držel panství rodu do roku 1702. Tehdy Ivanovice koupil hrabě Jan Zikmund z Rottalu, jenž se zasloužil opravou zámecké věže. V té době patřilo k ivanovickému hrdelnímu právu 26 obcí. Pánové ze Žerotína prodali v roce 1719 Ivanovice rodu Přepyských z Rychemberka, za nichž bylo na náměstí postaveno sousoší svatého Floriána. V roce 1765 byl Jan Václav Přepyský z Rychemberka na ivanovickém zámku zavražděn, jeho dědicem se stal hrabě z Pražma, jenž záhy zemřel, a tak přešlo celé panství zpět do rukou baronského rodu z Bukůvky. V letech 1788 a 1791 zachvátily Ivanovice dva velké požáry, při nichž shořelo 81 domů i s radnicí a významnými listinami.

Dalším majitelem se stala hraběnka Jana z Auerspergu, která se po ovdovění v roce 1795 provdala za markýze Františka Josefa z Lusignan. Oba jsou pohřbeni ve hřbitovní kapli Za branou, kterou k tomuto účelu nechali roku 1824 postavit. Po smrti markýze Františka Josefa z Lusignan bylo celé panství prodáno arcivévodovi Ferdinandu Österreich-d'Este, který nechal kolem zámku v roce 1840 zbudovat zámecký park. Za jeho držení panství byla v dubnu roku 1848 zrušena robota a byly sjednány smlouvy o výkupu roboty. Po roce 1848 začal v městečku čilejší hospodářský ruch a v roce 1850 povolila vláda Ivanovicím čtvrtý výroční trh, zavedla při týdenních trzích trhy dobytčí a povolila trhy na koně.

Povýšení na Město a Moderní Dějiny

Dne 19. ledna 1909 byly dekretem císaře Františka Josefa I. Ivanovice povýšeny na město a dne 22. 10. 1909 c.k. ministerstvo vnitra povolilo změnu názvu města z Ivanovic na Ivanovice na Hané. Stalo se tak za starostování Františka Hanáka, jenž spravoval obec od roku 1899 až do roku 1919. Posledním majitelem byl bavorský král Ludvík III. se svou manželkou Marií Terezií d´Este, a to až do konce první světové války. Koncem roku 1919 byly provedeny obecní volby podle nově vydaného československého zákona a starostou byl zvolen Rudolf Havlík.

Nacistická okupace během druhé světové války si vyžádala 50 obětí, z čehož bylo 44 Židů. Ivanovice byly osvobozeny 29. dubna 1945. Po nástupu komunismu k moci v roce 1948 proběhlo několik neúspěšných pokusů o založení JZD. Založeno bylo až v roce 1950 a obhospodařovalo 624 hektarů půdy. Po roce 1989 docházelo k rozvoji města podobně jako u jiných obcí a měst v regionu.

Židovská Komunita

V roce 1857 tvořili Židé asi 23 procent obyvatel města. Do roku 1930 klesla židovská populace na 64 jedinců a zbývající Židé byli pravděpodobně deportováni do Terezína během holocaustu. Židovskou přítomnost připomíná bývalá synagoga a židovský hřbitov. Synagoga je jednou z nejcennějších budov ve městě. V současné době ji využívá Apoštolská církev. Židovský hřbitov se nachází na východním okraji města.

Školství v Ivanovicích na Hané

Největší vliv na kulturní vývoj obyvatelstva má škola, neboť jest základem všeho vzdělání. Stará škola trvala do roku 1869, ale novými zemskými zákony roku 1870 změnila se od základu. Šestiletá návštěva školní prodloužena o dvě léta, dosavadní dozor církevní zrušen, a nová škola postavena pod dozor státní. Postaráno bylo o větší vzdělání učitelů a zvýšeno bylo jejich služné, tak že už nemusili si přivydělávati muzikou po hospodách ani zvonictvím. Od roku 1870 měl zdejší nadučitel ročního platu 500 zl., učitel 400 zl.

Když roku 1870 vydány byly na Moravě nové školské zákony spočívající na základě říšského zákona z roku 1868, vykoupila se obec ivanovská od naturální dávky školní jak o tom svědčí listina daná ve Vyškově 31. prosince 1875. Na úhradu vydržování školy platili rodiče dětí školní plat. Roku 1882 odvedla obec ivanovská bernímu úřadu ve Vyškově 2.305 zl. r. č. Škola dosavadní byla přeplněna a budova nestačila. Roku 1869 usnesl se proto obecní výbor na přestavbě budovy školní, aby měla 4 učírny. Přestavba provedena v době od 1. července do 15. listopadu 1870 začalo se učiti a to ve dvou třídách.

Ve školním roce 1871 - 1872 otevřena třetí třída, roku 1874 - 1875 otevřena čtvrtá třída a zároveň systemisováno místo učitelky ženských prací ručních. Roku 1886 - 1887 byla otevřena pátá třída. Kolem roku 1890 vzrostl počet žactva tak, že ve 4. a 5. třídě bývalo přes 100 žáků. Komisí 17. května 1892 uznáno místo, kde stála panská kasárna (č. 218) za nejlepší. Stavba školy byla zadána stavitelské firmě Konečný a Nedělník v Prostějově. Stavba jednopatrové budovy školní provedena v letech 1896 - 1897. Dne 13. července 1897 uznala komise novou budovu za vhodnou. Ještě než stavba budovy školní byla dokončena, podaly místní školní rada s obecním zastupitelstvem žádost k zemské školní radě o zřízení měšťanské školy pro chlapce.

Když pak komise 13. července 1897 uznala školní budovu za vhodnou, podala okresní školní rada zprávu zemské školní radě o zařízení školy, a zemská školní rada povolila otevříti I. třídu měšťanské školy pro chlapce začátkem školního roku 1897 - 1898; roku 1898 povoleno otevříti II. třídu a roku 1899 III. třídu. Když vypsán byl konkurs na místo ředitelské, ustanoven byl ředitelem dosavadní nadučitel, pan Antonín Placher. Zřízení měšťanské školy v Ivanovicích jest kulturní čin velkého významu, a to nejen pro obyvatelstvo domácí, ale také pro okolí města Ivanovic, odkud děti docházejí sem do měšťanské školy. Značnou zásluhu o rychlé zřízení měšťanské školy v Ivanovicích získal si okresní školní inspektor Ant. Přístavba 2. Podstatná změna nastala, když 24. června 1904 bylo zemskou školní radou povoleno zříditi dívčí školu měšťanskou, spojenou s měšťanskou školou chlapeckou.

Bylo patrno, že jednopatrová budova školní pro umístění všech tříd nestačí, proto pomýšlela místní školní rada na přístavbu školy. Dle dobrozdání architekta Wittnera z Olomouce byla nejvýhodnější přístavba 2. patra (na budově čís. 218), což dle jeho plánů provedl v době od 30. června do 31. srpna 1904 zednický mistr Ludvík Sochor z Ivanovic. Ve 2. patře počalo se však učiti až 15. listopadu 1904, až stavba vyschla. První třída měšťanská dívčí otevřena roku 1904, druhá třída roku 1905 a třetí roku 1906. Pátá třída dívčí obecná byla roku 1904 zrušena.

Počet žáků stále vzrůstal, takže v letech 1906 - 1909 bylo nutno zříditi pobočky postupně při všech třídách školy obecné. Roku 1906 proměněny pobočky 4. A a 4. B na 4. a 5. třídu pro hochy i děvčata. Při 1. a 2. třídě školy obecné zřízeny téhož roku (1906) pobočky, v následujících třech letech také při 3. 4. a 5. Roku 1909 vyučováno bylo v 16 učírnách 661 žáků. Roku 1910 - 1911 zřízena pobočka při 1. třídě měšťanské chlapecké, roku 1911 - 1912 pak také při druhé třídě měšťanské pro chlapce. Tak nyní vyučováno již v 18 třídách.

V říjnu 1909 podán sborem učitelským pamětní spis místní školní radě a obecnímu výboru, aby zakročily u zemské školní rady o rozdělení školy ve dvě školy samostatné: chlapeckou a dívčí. Místní školní rada za souhlasu obecního výboru podala 25. června 1911 zemské školní radě žádost za rozdělení školy dosavadní ve dvě školy samostatné, což zemská školní rada 15. Při komisionelním jednání 31. srpna 1912 bylo povoleno použití také tří učíren ve staré budově školní (č. Po odchodu ředitele Ant. Plachera do výslužby (31. října 1912) vypsán byl konkurs na 2 místa ředitelská a po návrhu místní školní rady a obecního výboru jmenováni byli novými řediteli 2 zdejší odborní učitelé: Karel Knob a Jan Paleček. 1. března 1913 provedeno rozdělení budovy oběma školám: Škole chlapecké přiděleno 1. patro a přízemí s bytem pro ředitele. Druhé patro a 3 učírny ve staré školní budově přiděleny škole dívčí.

Poměry válečné měly na školu vliv velmi neblahý. Učitelé musili z nařízení úředního konati místo vyučování různé soupisy a rekvisice. Školní úřady nařídily, aby školní děti pomáhaly pracovati na poli. Tím stala se návštěva školní nepravidelnou, a prospěch vyučování slábl, klesal. Všichni učitelé v záznamech vojenských byli jako politicky podezřelí poznamenáni. Místní školní rada skládala se ze členů volených obecním výborem a ze tří (nevolených) virilistů: nadučitele jako zástupce školy, faráře jako zástupce církve a ředitele jako zástupce velkostatku. Místní školní radě bylo se starati o hmotné potřeby školy a podporovati její prospěch.

Dne 13. února 1890 založen byl školní fond obnosem 71 zl., které vytěženy za skvostnou pokrývku, již vyšila a škole darovala zdejší industriální učitelka, Amálie Navrátilová. Táž Amálie Navrátilová darovala r. 1895 na zvětšení školního fondu háčkovanou pokrývku, za niž se utržilo 25 zl. r. č.

V Ivanovicích na Hané se nachází mateřská škola v Mlýnské ulici a základní škola, skládající se ze dvou budov, hlavní budova se nachází na ulici Tyršova (3. - 9. třída, jídelna, vedení školy) a vedlejší budova na ulici Wiedermannova (1. - 2. třída, dvě školní družiny). Základní škola má kapacitu 480 žáků. Dále je ve městě Základní umělecká škola (v ulici Rostislavově) se zaměřením na výuku hudebních, výtvarných a tanečních oborů.

Kulturní Památky a Zajímavosti

Mezi hlavní památky a zajímavosti Ivanovic na Hané patří:

Kostel svatého Ondřeje: Postaven v druhé polovině 16. století a přestavěn do barokní podoby v průběhu 18. století.
Zámek Ivanovice na Hané: Renesanční zámek z roku 1608, přestavěn z původní gotické vodní tvrze.
Historická radnice: Dvoupatrová budova s korintskými sloupy.
Sousoší sv. Floriána: Z roku 1721 na Palackém náměstí.
Nejstarší akát na Moravě: Strom na bývalém hřbitově za branou, zasazený okolo roku 1663.
Hřbitovní kaple svatého Josefa: Zbudovaná v roce 1824 Františkem markýzem z Lusignan.

Současnost Města

Na město byly Ivanovice povýšeny dekretem císaře Františka Josefa I. dne 19. ledna 1909. Město náleží k Jihomoravskému kraji a je jedním z pěti měst okresu Vyškov. V místních volbách je voleno 15 členů městského zastupitelstva, kteří poté ze svých řad vybírají starostu, jeho dva zástupce a další členy městské rady, která má dohromady 5 členů. Podle sčítaní lidu, domů a bytů z roku 2001 zde žilo 2904 obyvatel, z toho 1414 mužů a 1490 žen. Z historického hlediska je významná poloha města ve středu etnografického regionu Haná.

Pro sportovní aktivity lze využít sokolovnu TJ Sokol, sportovní halu MěÚ, hřiště Rozvíz TJ Slovan. Dopravní obslužnost ve městě je zajišťována silniční a železniční dopravou. V těsné blízkosti města vede dálnice D1s exitem 236. Městem dále prochází silnice I/47 z Vyškova do Kroměříže a silnice II/428 v úseku Drysice - Ivanovice - Morkovice-Slížany. Přístup k železniční dopravě je prostřednictvím nádraží Ivanovice na Hané na trati z Brna do Přerova.

Město Ivanovice na Hané spadá do správního obvodu obce s rozšířenou působností Vyškov. Jeho sídlem jsou Ivanovice na Hané a jeho cílem je regionální rozvoj obecně.