Syndrom vyhoření: Příznaky, prevence a nemocenská
Cítíte se vyčerpaní? Máte pocit, že ať se snažíte sebevíc, nekonečný nával práce stejně neskončí? Pokud ano, měli byste zpozornět. Možná zažíváte syndrom vyhoření. Syndrom vyhoření je nemoc, o které se hodně mluví, ale málo ví. Někdo dokonce pochybuje, zda to vůbec nemoc je.
Syndrom vyhoření je stav nepřetržitého stresu, který vede k vyčerpání jak mentálnímu, tak fyzickému. Postižené osoby mají pocit méněcennosti, neúspěchu či odloučení a bývají velmi cynické. Tyto pocity způsobují úzkostné stavy, problémy se spánkem, podrážděnost ale také určité zdravotní potíže.
S tímto pojmem poprvé přišel americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v roce 1974. Americký psycholog Herbert Freudenberg příznaky popsal už v roce 1974. Jedná se o dlouhodobě se rozvíjející problém, který se v počátečních fázích velice těžko rozpoznává, a proto osoby, jež jím trpí, vyhledají pomoc často až ve chvíli, kdy dosáhnou limitu svých psychických a fyzických sil.
Při práci s lidmi v centru pro drogově závislé sledoval, jak na ně působí neustálý příval práce. Nejdříve říkali, že pracovní nápor nejde zvládnout, potom pociťovali odpor k práci, nakonec upadli do apatie.
Na celosvětových je nejvíce alarmující skutečnost, že od roku 1974, kdy byl poprvé vědecky popsán, jeho výskyt stále a dramaticky narůstá. Ani domácí čísla nejsou veselá - syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech, jak ukázala rozsáhlá vědecká studie, zpracovaná před pěti lety. Ohroženo se jím tehdy cítilo 34 % respondentů, trpěly jím častěji ženy a mladší lidé, nejčastěji pak profese spojené s velkou odpovědností - 38 %.
Vypovídající byly také regionální charakteristiky, podle nichž nejpostiženější byly Moravskoslezský, Liberecký a Královéhradecký kraj, v Praze sice vyhoření řádilo méně, zato s větší intenzitou a vůbec nejnižším výskytem se mohl pyšnit kraj Vysočina.
Podle jednoho z řešitelů studie psychologa prof. Radka Ptáčka nejhorší je stav „u manažerů, u lidí na řídících pozicích, naopak nejméně jsou ohroženi zemědělci a farmáři“.
Jeho konstatování lze doplnit, že také na lesníky a s lesy spjaté profese je syndrom vyhoření docela krátký. Oboje jde s Vysočinou, jež prestižními podniky a institucemi nepřekypuje, zato půdou a lesy ano, dohromady. Lepší psychické ovzduší vládne všude, kde převládají podobné životní podmínky a kde je přirozeně méně chronického stresu, který ve vztahu ke složkám syndromu vyhoření sehrává roli ideální pohonné hmoty. Stejně tak patří k sobě stres a manažerské prostředí.
Bylo by však chybou opomíjet fakt, že „je manažer a manažer“, což nesouvisí jen s tvrdostí či měkkostí nátury. „Velcí bossové a manažeři, kteří tak rádi dávají na odiv náročnost své pozice, jsou sice stresovaní - tři milenky, prostřílené auto, bankovní transakce, mafie za zády, policie z druhé strany -, přesto jsou poměrně zdraví. Trpí jejich tajemníci a asistenti, kteří mají stejnou odpovědnost, nemají však vliv na události, protože seshora přicházejí jen nařízení a zezdola mají problémy,“ uvádí psychiatr prof.
K běžnému doprovodu takovéhoto pracovního sevření, pro něž se vžil termín „sendvičové postavení“, patří šikana, silný tlak na výkon bez možnosti řádné úlevy, závažné následky v případě omylu a „nepřítel čas“. Dlouhá léta trávená ve stavu „pečivové výplně“ a nemožnost se té nechutné „pracovní housky“ zbavit se postarají o pocitový doprovod syndromu vyhoření, zmíněný na začátku textu.
Problémy se však dostavují, a to pokles celkové životní výkonnosti, sexuální aktivity a sebedůvěry, nástup úzkostných a depresivních stavů, poruch paměti, soustředění a spánku. Trvale zkoušená hlava posléze „vyrobí“ tělesné obtíže - poruchy zažívacího traktu, kardiovaskulární potíže, diabetes 2. typu.
Jedinou životní radostí se pak pro mnohé jedince svírané burnout syndromem stávají zhoubné návyky - alkohol, tabák, drogy, gamblerství. Ty „kupodivu“ takovému člověku vydrží i ve vrcholné fázi, kdy je mu už všechno „šumák“ a rezignoval na život jako celek.
Je zde ještě jeden spoluviník syndromu vyhoření, který sice není významnější než stres živený zvýšeným tlakem na výkon a doprovázený psychickým i fyzickým vyčerpáním, přesto však zaslouží samostatnou pozornost. Řeč je o ztrátě smyslu vykonávané profese, o „psychickém oslepnutí“ vůči vlastnímu „poslání“ nebo smyslu nějaké dlouhodobé činnosti.
Právě tento potměšilý brouk v hlavě, samozřejmě ruku v ruce s ostatními zmíněnými spoluviníky, má na svědomí, že hned po manažerech syndrom vyhoření nejvíce řádí v tzv. pomáhajících profesích - mezi lékaři, zdravotními sestrami, pedagogy, sociálními pracovníky, psychology a policisty.
Právě potřebnost je tím, co jim na začátku kariéry kreslí v hlavě luzné obrazy svaté misie ve jménu nápravy světa, aby jim v jejím průběhu ke čmuchalům a byrokracii přidala další mohutnou překážku - jejich klientelu. A rozpor mezi ideálem a skutečností pak bývá hlubší Macochy.
Tak jen namátkou. Lékař hučí čtvrtstoletí do pacientů, aby zhubli, s jedinou odezvou - dej sem lék, doktore! Kantoři? Dlouhé roky musí vzdělávat i týpky, co se jakékoli kultivaci zuřivě brání a při sebemenším problému alarmují rodiče, kteří učitele napráší řediteli, aby jej v jeho požadavcích umravnil.
Ztráta smyslu a hlodání poslíčků burnout syndromu se úspěšně vkrádá do života i lidem stojícím dočasně nebo i trvale mimo pracovní proces. Jsou to ti invalidní či starobní důchodci, které sevřel pocit, že „stejně už nic nemá cenu“. Řadí se sem také ženy na mateřské dovolené nebo trvale upoutané k domácnosti. První drtí dennodenní kolotoč krmení, přebalování, hraní, vycházky, uklízení, nákupy, jehož konec je zdánlivě v nedohlednu.
Pokaždé, když se o syndromu vyhoření píše nebo mluví, přijde i na rady, aby lidé napadení jeho příznaky pěstovali přiměřenou fyzickou aktivitu, zdravě jedli, nekouřili a příliš neholdovali alkoholu, pěstovali nějaké koníčky a udržovali si zdravé rodinné zázemí.
V takových holých doporučeních se totiž ztrácí skutečnost, že plíživé vyhořívání, nejčastější v práci, se rozlévá jako jed i do zbytku života, do všeho, co člověk dělá. Typický vyhořívající čtyřicátník či padesátník proto neméně typicky pomalu rezignuje na dobíjení baterek ve volném čase a svým vyladěním otravuje rodinné ovzduší i okolí. Jediné, v čem naopak přidává, jsou zlozvyky. Zvrátit rozlézání duševního jedu je těžké.
Člověk, který jej „pozřel“, může jeho působení zbrzdit a posléze zastavit jediným způsobem - začít přidávat ve všem, kam se jed ještě nedostal, co mu dělá radost, co ho naplňuje a kde vnímá nějaký smysl. Předpokladem samozřejmě je, že si uvědomí, co se s ním děje, a připustí si svůj stav, což spousta lidí jen tak nedokáže.
Návštěvy u těchto expertů sice nejsou zadarmo, ale VZP jako jediná zdravotní pojišťovna v Česku začala v souvislosti s epidemií covid-19 poskytovat na psychosociální podporu příspěvek. Tuto možnost dosud využily téměř dvě tisícovky klientů, z větší části žen, a zažádat o ni lze do konce května.
Nakonec zbývá posvítit si ještě na ty nejmladší a dosud nezmíněné - žáky a studenty. V jejich řadách sice klasický burnout masově nebují, ale jeho „poslíček“ převlečený za ztrátu motivace mezi nimi zase tak řídký není. Navíc svou nekalou práci dnes samozřejmě odvádí koronavirus. Další humus se do ní dostává v případě, že i doma dostává mladý člověk psychickou nálož, například v podobě rozhádaných a nespolupracujících rodičů nebo jejich necitlivého „tlaku na výsledky“.
Ten je v pořádku, jen když má také nějaké protiváhy - záliby, sporty, vše, co patří jen mlaďochovi ve smyslu, že mu to dělá radost, protože je v něčem dobrý, takže si tak zvedá sebevědomí. Studentík od rodičů nyní více než kdy jindy potřebuje netoliko, aby to doma jakž takž klapalo, ale i něco navíc. Nemá valného smyslu mu zbraňovat, když si od školní zátěže chce odfrknout kontaktem s kamarády a spolužáky a když se vrhá na zmíněné záliby. Vždyť i ty obsahují námahu při osvojování dosud neznámého, tedy pomyslnou buňku školy.
Syndrom vyhoření (též burn - out syndrom) je definován jako stav vyčerpání, který je obvykle spjat s profesemi, kde člověk v hojné míře jedná s lidmi, zejména pak v pomáhajících profesích. Příčin syndromu vyhoření se udává celá řada. V první řadě je to náročná povaha práce, kde člověk přichází do kontaktu s lidmi obecně.
Příznaky syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření doprovází řada symptomů, které se vzájemně prolínají a ovlivňují. Mezi nejčastější patří chronická únava, nespavost, problémy s koncentrací, časté zapomínání, potíže zdravotního charakteru (například dušnost, bolesti na hrudi, závratě, mdloby, bolesti hlavy…), ztráta chuti k jídlu, úzkostné stavy a deprese, podrážděnost a výbuchy zlosti.
- Vyčerpání - druh přetrvávající únavy, které vás odpočinek nezbaví, takže se většinu času cítíte psychicky, emocionálně a fyzicky vyčerpaní.
- Mezi další projevy syndromu vyhoření patří ztráta nadšení pro práci - práce vás už nebaví, stáváte se čím dál tím více negativními, cynickými. Téměř každý den se probouzíte s pocitem strachu z práce.
Každý z nás je individualita, proto není možné říci, jaké fáze a v jakém pořadí budou provázet syndrom vyhoření.
Nejčastěji se syndrom vyhoření projevuje u osob, jež ve svém zaměstnání pomáhají jiným lidem. Typicky sem patří lékaři, policisté, hasiči a záchranáři. Postihnout však může také osoby, které mají stereotypní práci, workoholiky nebo jedince, kteří každý den komunikují s velkým množstvím lidí. Určité množství stresu může být energizující, nabudí vaši smysl a zvýší váš výkon. Avšak pokud je stres dlouhodobý a intenzivní, může dojít k vyhoření.
Diagnóza a léčba syndromu vyhoření
V momentě, kdy vás lékař vyšetří a zjistí všechny informace o vašem psychickém a fyzickém stavu, rozhodne, zda jste, nebo nejste schopní vykonávat dále svou práci. Podle mezinárodní klasifikace nemocí pak existuje psychiatrická diagnóza Z730, na základě které můžete získat pracovní neschopnost.
Jak bylo zmíněno výše, důležité je, stejně jako u jiných nemocí, začít s léčbou vyhoření pokud možno co nejdříve, tedy ideálně v počáteční fázi, které se říká stagnace. Jelikož se však jedná o fázi, kdy pouze dochází k opadnutí prvotního nadšení z práce a zvýšenému zájmu o mimopracovní aktivity, těžko člověk v takovou chvíli rozpozná, že se u něj začal rozvíjet právě syndrom vyhoření.
Pakliže postižený začne problém řešit až v poslední fázi, musí se svěřit do rukou psychologa nebo psychiatra, který pacientovi stanoví vhodnou léčebnou terapii. Poměrně často se pak syndrom vyhoření léči pomocí takzvané kognitivně-behaviorální terapie. Není to však jediná možnost, jak potíže řešit. V některých případech se lékaři zaměřují především na posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího pohledu na zaměstnání, v rámci čehož následně pacient dochází na pravidelná sezení s odborníkem.
Prevence syndromu vyhoření
Zaměstnavatel by v prvé řadě měl dbát na optimální pracovní podmínky a vhodné pracovní prostředí pro své zaměstnance. Ačkoliv to povaha některých povolání zcela neumožňuje, v určitých případech zaměstnavatel psychické rozpoložení svých pracovníků a náladu na pracovišti ovlivnit může. Zaměstnavatel by tedy své pracovníky neměl přetěžovat a vystavovat je nadměrnému stresu. Samozřejmě v některých odvětvích se takovým situacím nedá vyhnout. Například lékaři a složky IZS jsou dennodenně vystavovaní stresovým situacím, protože to charakter jejich práce zkrátka vyžaduje. Nakonec to zmiňuje i zákon č.
Syndrom vyhoření není lékařskou diagnózou, pokud je tedy od praktického lékaře z tohoto důvodu vystavována pracovní neschopnost, je nutné využít některou z diagnóz, které jsou se syndromem vyhoření spjaty (např. 1. 2. 3. 4. 5.
Někdy se uvádí, že prevencí syndromu vyhoření je měnit zaměstnání v intervalu cca 1x za 7 let.
- Zaměřte se na efektivní time management. Stanovte si priority jak v práci, tak i ve svém osobní životě a tyto priority dodržujte.
- Udržujte zdravou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem - tato work life balance vám umožní vypnout a dobít energii, takže když se vrátíte do práce, budete se cítit více nabití energií.
- Zdraví je na prvním místě. Cvičte - při cvičení se produkují endorfiny, hormony, které mají na svědomí pocity dobré nálady, štěstí, snižuje se riziko vzniku úzkostlivých stavů, deprese, cvičení zbavuje stresu a tlumí bolest. Současně vám cvičení pomůže “vypnout” hlavu, přestanete myslet na věci, které vás stresují.
- Smiřte se s tím, že nebudete perfektní.
- Jídlo. Dopřejte si dobré a kvalitní jídlo. Jistě si pamatuje na televizní pořad “jste to, co jíte”. A je to pravda!
- Nebojte si říci o pomoc! Syndrom vyhoření pomocí svých přátel či odborníků zvládnete mnohem snáz.
Máte ve svém okolí někoho, kdo trpí syndromem vyhoření, a nevíte, jak pomoci člověku se syndromem vyhoření?
Pokud pro syndrom vyhoření prevence výše uvedená nepostačuje, vyhledejte radu odborníka.
Syndrom vyhoření a nemocenská
Z hlediska mezinárodní klasifikace nemocí existuje psychiatrická diagnóza Z730, která umožňuje získání pracovní neschopnosti na vyhoření. Avšak většinou se vystavuje spíše neschopenka na stav vyčerpání, který tento syndrom doprovází.
Pro syndrom vyhoření neschopenka vystavená být nemůže, protože syndrom vyhoření nepatří mezi klasifikované nemoci. Ošetřující lékař vám však může vystavit neschopenku na stav vyčerpání.
Jak na syndrom vyhoření? V první řadě je potřeba reflektovat, jakou úlohu pro klienta má práce v jeho životě. Uvědomit si, že je nutné dodržovat určitou rovnováhu mezi pracovním a osobním rozvržením času, také je vhodné, aby se pracovní a soukromí čas a prostor nepřekrývaly. V úvahu připadá i změna práce (není nutné hned měnit obor, postačí i menší změna např. cílové skupiny). Na reflexi míry syndromu vyhoření a možností řešení nemusíte být sami a v mnohém vám může pohled terapeuta odkrýt vaše vlastní motivy k výkonu profese.
tags: #syndrom #vyhoreni #nemocenska #podminky
