Průměrná mzda v Československu v 70. letech: Realita života za železnou oponou
Život v Československu v 60. a 70. letech byl specifický, ovlivněný socialistickým režimem a centrálně plánovaným hospodářstvím. Dnes se zaměříme na průměrnou mzdu v tomto období a její reálnou hodnotu ve vztahu k cenám a dostupnosti zboží.
Jaká tedy byla ona "zlatá šedesátá léta"? "To vnímání 60. let dneska je zprostředkováno tou úžasnou novou českou filmovou vlnou, veselou písničkovou scénou, úžasným děním kolem divadel. Ale vlastně se trochu zapomíná na to, že tenkrát většina lidí měla hluboko do kapsy a na vnitřním trhu chyběla spousta věcí. Jinými slovy, řečeno s nadsázkou, byla bída."
Průměrná mzda a ceny v 60. letech
Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jaký plat v 60. letech pobírali nebo kolik tehdy zaplatili třeba za půllitr piva. "V polovině 60. let byl průměrný plat asi 1500 korun hrubého, v roce 1969 asi 1900 korun hrubého. Chleba tehdy stál 2,60 Kčs, rohlík stál 30 haléřů, cigarety se kupovaly za 1,60 Kčs a půllitr piva za 1,50 Kčs. Polobotky stály 140 korun, černobílá televize se dala pořídit asi za 3000 korun a automobil MB za 44 405. Za motocykl Jawa 250 dal kupec 9000 korun. Nájem bytu 2+1 přišel rodinu na 106 korun měsíčně."
Jak upozorňuje Jiří Hoppe, ceny všech výrobků byly umělé. Stát dotoval ceny potravin, které tak nepřirozeně tlačil dolů. Naopak "luxusní" zboží bylo neúměrně drahé. Uvedený průměrný plat měl skoro každý, bez ohledu na to, jaké měl vzdělání a jakou práci vykonával. Přestože plat měli všichni podobný, nebylo vždy snadné sehnat ani to nejzákladnější zboží.
S železnou pravidelností se lidé v Československu museli potýkat s nedostatkem nejrůznějšího zboží: tu chyběl písek na nádobí, tu zase baterie do rádia. A například nákup automobilu byl pro mladou rodinu doslova během na dlouho trať.
Jak se vůbec člověk v 60. letech mohl v komunistickém Československu k automobilu dostat? "Volný trh vlastně neexistoval. Byl jeden monopolní dodavatel automobilů - Mototechna. Tam člověk přišel, musel se zapsat do pořadníku a vyčkat, až bude auto na skladě s tím, že nevěděl ani to, v jaké barvě auto dostane. Většinou se kupovaly škodovky nebo wartburgy a trabanty. V mnohem menší míře se auta nakupovala v Tuzexu, kde se daly pořídit hlavně italské Fiaty (Fiat 850, Fiat 600) nebo Austin 1300."
Mototechna měla monopol nejen na prodej nových, ale i ojetých vozů. V Československu tehdy platila zvláštní podmínka pro prodej a nákup osobních automobilů - pokud majitel chtěl automobil prodat, musel vůz odprodat tomu, od koho jej koupil - tedy monopolní Mototechně. Jistě nepřekvapí, že lidé toto zvláštní nařízení všemožně obcházeli.
A když někoho napadlo dovézt si automobil ze zahraničí, zatížil jej podle Jiřího Hoppe stát takovou daní, která mnohdy přesahovala i původní cenu vozidla.
Když už se člověk po nekonečném čekání v pořadníku dočkal, zdálo se, že má vyhráno. To ale nebyla vždycky pravda, protože automobily bývaly dost často poruchové. "Existovala jenom jedna monopolní síť opraven. Služby v 60. letech byly kapitola sama pro sebe. Těm řemeslníkům se nebylo co divit, protože dostávali nízkou mzdu, ať už se snažili nebo ne, tak jejich mzda byla pořád stejná.
Snad ještě horší lapálií než sehnat auto, byla koupě bytu. "Stát po únoru 1948 převzal veškerý bytový fond a byl zodpovědný i za bytovou výstavbu. Na údržbu bytového fondu nebyly peníze, ty se dávaly hlavně na investiční výstavbu a všechny sociální projekty byly odsouvány do pozadí, takže v polovině 60. let se odhadovalo, že chybí asi půl milionu bytů, přičemž těch nebydlících lidí, kteří měli zažádáno o byt, bylo více než 200 tisíc.
S masovou výstavbou se začalo až ve druhé polovině 60. let a výstavba potom eskalovala v 70. a 80. letech, kdy se stavěly paneláky. K bytu se v 60. letech člověk mohl dostat různými způsoby, ale nejjednodušší a nejschůdnější byla svépomoc - to znamená založit svépomocné družstvo a zažádat si u státu o finanční příspěvek. Stát tuto formu výstavby podporoval.
Na druhé straně ale družstevníci, kteří takto svépomocí stavěli, museli na stavbě odpracovat určité penzum hodin a museli se potýkat se všemi soudobými problémy, které při stavbě byly, hlavně, co se týče stavebního materiálu, kterého byl kritický nedostatek." Nedostatek stavebního materiálu byl pociťován jako akutní problém. Svědčí o tom i vydání pořadu Lidé, život, doba, který Československý rozhlas odvysílal v dubnu 1969:
I díky nedostatku materiálu probíhala výstavba velice pomalu. Ve druhé polovině 60. let se na byt čekalo v průměru 3 až 4 roky, v Praze dokonce 8 až 12 let. Mladá manželství prakticky neměla možnost získat uspokojivé bydlení.
Zvláštností, která je pro 60. léta charakteristická, je fungování Tuzexu. Tyto prodejny byly založeny v roce 1957 a při nákupu se v nich používalo zvláštních platidel - bonů. "Běžný člověk se k bonům nedostal, musel si je koupit na černém trhu. Tuzex byl zaveden, protože komunisté zjistili, že je to celkem výhodný zdroj valut,"říká historik Jiří Hoppe.
Tuzex totiž do státního rozpočtu přinášel několik desítek milionů dolarů. Zároveň to ale bylo nesystémové opatření, které podporovalo černý trh a stínovou ekonomiku, protože byl budován paralelní trh s nedostatkovým zbožím.
A kdo mohl bony oficiálně získat? Valutoví cizinci, sportovci nebo umělci, kteří vydali nějaké dílo v zahraničí. Stát jim ale zahraniční výdělky zdaňoval více než 50%. A co se v Tuzexu dalo koupit? Od československého exportního zboží přes alkohol, džíny či západní elektroniku až po osobní automobil. Většině obyvatel totalitního Československa byl ale tuzexový luxus nedostupný.
Srovnání s první republikou
Za první republiky se průměrná mzda nesledovala. Podle informací na vládních webových stránkách si přitom úředník za první republiky průměrně vydělal 1 300 korun měsíčně. Horník měl kolem 1000 korun. Lidé, kteří pracovali v průmyslu, si přišli na 600 až 700 korun. Tolik dostávali také začínající učitelé. Ministerský plat činil po vzniku republiky zhruba 5 000 korun měsíčně.
Zhruba osmkrát víc než dělník, pětkrát víc než horník a čtyřikrát víc než úředník vydělával před sto lety po vzniku Československa univerzitní profesor. Měl tak v začátcích první republiky stejný plat jako tehdejší ministři.
Zatímco v roce 1921 stál kilogram chleba 5,9 koruny, v roce 1930 to bylo 2,6 koruny a v roce 1937 pak 2,25 koruny. Průměrná cena v letech 1921 až 1937 tak byla 2,8 koruny.
Podobný vývoj měla cena másla. Jeden kilogram másla stál v roce 1921 téměř 49 korun, v roce 1923 zhruba 27 korun a v roce 1937 to bylo 12 korun. Průměr za první republiku tak činil 24,6 koruny. Obdobně klesala cena litru mléka z 3,3 koruny v roce 1921 na 1,45 koruny v roce 1937, průměr tedy byl 1,9 koruny.
Ceny byly relativně nízké i během hospodářské krize na počátku 30. let. Jedny z nejstabilnějších cen pak měly vejce, která kromě let 1921 a 1922 stály kolem 80 nebo 70 haléřů. Košile stála za první republiky v průměru zhruba 24 korun, pánské polobotky kolem 100 korun a pánský oblek kolem 500 korun.
Vývoj po roce 1945
Z aktuálních otázek, dotýkajících se všech nás, je na prvním místě neúměrný poměr mezd a platů k nynějším cenám, a proto nebude na škodu se zabývati číselným podkladem této skutečnosti. Číselně můžeme sledovat, jak naše mzdy a zejména platy pokulhávají za cenovou hladinou, a jak jsou hluboko pod úrovní, na které byly platy před poslední válkou.
Od 15. ledna 1942 bylo u nás v platnosti vládní nařízení, kterým se zajišťovala stabilita mezd a platu a podle něhož se nesměly zvyšovat i mzdy a platy bez předchozího souhlasu tehdejšího ministerstva sociální a zdravotní správy. A tak platová a mzdová výše zůstale na stejném stupni až do polovice roku 1945. Jan průmysl grafický, papírenský a oděvní doznal tehdy nepatrné zlepšení.
Teprve v druhé polovině roku 1945 došlo k podstatnému zlepšení, a to především v důležitých průmyslových odvětvích, jako na příklad v hornictví, stavebnictví, v textilu apod. Ke všeobecné úpravě mezd a platů došlo až v prosinci roku 1945 a to po úpravě měnové a cenové. Vyšší mzdový index byl dosažen spíše u ženských kategorií (vzestup u žen se projevil o 35% pronikavěji než u mužů) a spíše u pomocných dělníků než u odborníků.
Za drahotní hladinou nejvíce pokulhávají platy, především platy státních zaměstnanců. Uvedeme o tom jen několik dat, která velmi zřetelně toto tvrzení doloží. Z tohoto srovnání je na první pohled vidět neudržitelnost nynějších platů státních zaměstnanců. Uvedli jsme u tří kategorií počáteční ryzí plat a plat ke konci kariéry. Ovšem málokdo se dostane do nejvyšší platové stupnice a zůstává v poměrech, které jsou pro něho nejtíživější.
Proti listopadu 1945 stouply indexy v listopadu 1946 u rodiny dělnické (v závorce u rodiny úřednické): výživa o 114,5% (118,4%), topivo a svítivo o 59,2% (72,3%), ošacení o 67,5% (94,5%), ostatní výdaje stouply o 58,7% (65,3%).
Ovšem, dokud nebude dostatek potravin i hotového zboží (textilního, obuvnického apod.), potud budou lidé náchylní též k nákupu na černo, kteréžto ceny jsou i dnes vysoké. Např. v září 1945 stála by celá mírová výživa jednoho člověka v černých cenách 15 141 Kčs, v Praze dokonce 19 553 Kčs. Černé ceny byly v září 1945 průměrně 15krát vyšší (v Praze 20krát) než ceny úřední, a to byly černé ceny již na sestupu (nejvyšší byly v době revoluční).
Např. v září 1945 bylo vepřové sádlo na „černo" v Praze 69krát dražší než cena úřední, káva zrnková 60krát, margarin 32krát, cukr 42krát, máslo 30krát, hovězí maso 24krát, vepřové 25krát. V září 1946 bylo vepřové sádlo 4,7X, zrnková káva 2,4 x, margarin 4.1 X, cukr 2,8 x, máslo 2,4 x, hovězí maso 2,4 X, maso vepřové 3.1 X dražší než ceny úřední.
Z toho je dokázáno, že rodiny odkázané pouze na příjem ze svého zaměstnání a při tom odkázané na nákup všech potravin denní potřeby, nemohou si dopřát, aby žily alespoň přibližně na úrovni mírových dob, zvláště tehdy, musí-li doplňovat své zásoby prádla, šatstva, obuvi, nábytku a jiných předmětů, válkou vyčerpaných; musí živořit a nedopřát si ani potřeb kulturních.
Dostupnost zboží a služeb v socialistickém Československu
Socialistické plánování bylo sice důkladné, ale bohužel nepříliš pružné a dovoz vázl. „Všichni jsme přesně věděli, kdy do jakého obchodu přivezou zboží, ale ne vždycky se dostalo na všechny zájemce,“ vzpomíná paní Jitka.
Absence hezkého módního oblečení v obchodech se řešila domácí výrobou - ženy šily, přešívaly, pletly, háčkovaly a vyměňovaly si střihy a časopisy s módou. Dlouhatánské fronty stály i v masnách či zelinářstvích.
I když dnes na dobu socialismu s nostalgií vzpomínají hlavně ženy, pravdou je, že tehdejší stát a zaměstnavatelé je brali takříkajíc na hůl. „V praxi se však toto nařízení nikdy důsledně nedodržovalo,“ konstatuje Paměť žen. V roce 1959 dosahovala průměrná mzda žen 66 procent průměrné mzdy mužů. „V otázkách rovného odměňování je Česká republika druhou nejhorší zemí v rámci EU, evropský průměr totiž činí 16,7 procenta.
Statistické údaje z Historické statistické ročenky ČSSR
Průměrné hrubé měsíční mzdy a maloobchodní ceny vybraných druhů zboží a služeb, jako například potravin, oděvů a obuvi, patří trvale k nejžádanějším údajům z produkce Českého statistického úřadu. I tato data jsou dostupná, nicméně o něco hůře. Využít můžete například Historickou statistickou ročenku ČSSR, vydanou v roce 1985.
Publikace obsahuje souvislé časové řady údajů ze všech úseků statistiky počínaje rokem 1948 až do roku 1983, u některých ukazatelů se autorům podařilo shromáždit i starší data z období předválečného a těsně poválečného Československa. Z tabulek se namátkou dozvíte, že v roce 1952, tedy rok před komunistickou měnovou reformou, stál půllitr lahvové desítky 9 Kčs, v roce 1983 pak jen 1,70. Kilogram žitnopšeničného chleba jste v roce 1945 nakoupili v průměru za 3 koruny, v roce 1983 za 2,60. Kilogram kostkového cukru se ve státem řízené ekonomice prodával v roce 1966 stejně jako v roce 1983 za 8 korun.
Průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1945 činila 834 korun, v roce 1983 pak 2 808 korun. V letech 1953 až 1966 se šetření cen neprovádělo. Ceny se zjišťovaly z úředních vyhlášek a z ceníků maloobchodních cen. U zboží s častou obměnou sortimentu (textil, obuv, kožená galanterie, nábytek) docházelo někdy ke změně cen vlivem obměny sortimentu a zavádění nových výrobků. Ceny textilního zboží se proto zjišťovaly ve vybraných prodejnách na celém území ČSSR.
U obuvi, kožené galanterie a nábytku se ceny zjišťovaly ze sestav o dodávkách jednotlivých druhů zboží do maloobchodu. Průměrná měsíční mzda zahrnuje objem zúčtovaných mezd za období připadající na jednoho pracovníka. Zahrnuje částky základních mezd, příplatků a doplatků ke mzdě, osobního ohodnocení pracovníků, náhrad mezd, hodnoty naturálních požitků, prémií a odměn a podílů na hospodářských výsledcích. Nezahrnuje ostatní osobní náklady, ani částky vyplácené z jiných prostředků (po dobu nemoci, přídavky na děti, příspěvky z fondu kulturních a sociálních potřeb apod.). Je uváděna jako hrubá mzda, tj. před odečtením částek daně ze mzdy.
Srovnání s dnešní dobou
Žehrání na současnou ekonomickou kondici domácností a stýskání po životě v socialismu zaznívá ze strany starší generace nejen na sociálních sítích i v debatách stále častěji. Podle loňského podzimního průzkumu agentury STEM/MARK se 17 procent lidí, tedy asi každý šestý Čech, domnívá, že se lidé měli před rokem 1989 lépe. Nejčastěji si to myslí lidé z nejstarší generace, s nižším vzděláním a nižšími příjmy. To, že jsou ceny zboží horší než za socialismu, si myslí dokonce 47 procent lidí.
Pravdou je, že od roku 1960 do roku 1989 se životní úroveň lidí pomalu zvyšovala. Výdělky zaměstnanců jsou nyní proti roku 1989 v průměru čtrnáctkrát vyšší, většina zboží ale o tolik nezdražila. Za svůj plat si tak většina lidí může pořídit víc potravin než před revolucí a podobné je to i v případě oděvů, elektroniky nebo kosmetiky a dalšího zboží. V případě elektroniky jsou ovšem nákupy daleko výhodnější. V roce 1989 stála barevná televize asi 13 až 14 tisíc korun. Za tuto cenu ji však pořídíte i dnes.
Pokud porovnáme medián mezd z roku 1989, který činí 3000 korun, a medián mezd z prvního čtvrtletí letošního roku, který činí 36 651 korun, vidíme dvanáctinásobný nárůst.
V roce 2018 průměrná mzda činila 31 885 korun. Obecně ale platí že dvě třetiny zaměstnanců na průměrný plat nedosáhnou. V současnosti podle údajů ČSÚ stojí kilogram chleba 25,70 Kč, kilogram másla 187,56 Kč a litr plnotučného mléka 18,40 Kč.
Reálná kupní síla a srovnání s rokem 1989
Pokud si chtěl průměrný Čech koupit před rokem 1989 například barevný televizor, musel na něj obětovat pět měsíčních platů. Televizor totiž stál zhruba 15 200 korun a průměrný plat dosahoval pouze 2 920 korun. V loňském roce se ale cena televizoru s úhlopříčkou 70 a 72 centimetrů pohybovala kolem 9 tisíc, Češi ale průměrně vydělávali 21 694 korun, a tak si mohli za jeden plat pořídit více než dva televizory. Podle Evropského statistického úřadu byly loni ceny spotřební elektroniky v Česku druhé nejnižší ze všech 27 států Evropské unie. Hladina cen tohoto zboží na tuzemském trhu dosahovala 92 procent průměru celé unie.
Mnohem méně náročný než v předrevolučních dobách je pro Čechy ale také nákup oblečení. Například dámský zimní plášť v roce 1985 stál 1091 korun, takže ženy z průměrné mzdy mohly měsíčně obohatit svůj šatník v průměru o 2,68 pláště. Loni jim průměrný plat vystačil na nákup šesti plášťů. Muži si v roce 1985 mohli koupit z průměrného platu zhruba deset párů vycházkových bot, loni takřka 16.
Ve srovnání s předrevolučními časy si polepšil také tradiční český nápoj - pivo. Loni bylo reálně nejlevnější za posledních 23 let. V současné době může průměrně vydělávající Čech za svůj plat vypít více než dvakrát tolik lahvových piv než v polovině 80. let minulého století.
Hlouběji do kapsy musí Češi naopak sáhnout, pokud cestují hromadnou dopravou. Poměr jízdné versus mzda byl loni nejhorší za posledních 13 let. Reálně za ně lidé platili mnohem více než v posledním desetiletí vlády komunistické strany. Zatímco v roce 1985 bylo možné za průměrnou hrubou mzdu koupit 2990 jízdenek, loni to bylo o téměř 40 procent méně.
tags: #průměrná #mzda #Československo #70. #léta
