Odpovědnost zaměstnavatele za škodu: Podmínky a případy

Při pracovním poměru může dojít k situacím, v nichž je zaměstnavatel odpovědný zaměstnanci za škodu. V zákoníku práce je rozdělena odpovědnost zaměstnavatele za škodu na obecnou a zvláštní, kam se řadí odpovědnost zaměstnavatele při odvracení škody zaměstnancem a dále odpovědnost na odložených věcech. Kromě obecné odpovědnosti je v zákoníku práce upravena také zvláštní odpovědnost zaměstnavatele za škodu.

Při vzniku škody nejdříve dochází k aplikaci ustanovení o zvláštní odpovědnosti (§§ 266, 267). Ustanovení o obecné odpovědnosti (§ 265) se uplatňuje v případech, kdy nedojde k použití paragrafů o zvláštní odpovědnosti.

Obecná odpovědnost zaměstnavatele

Zákoník práce vychází z pravidla, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Z tohoto obecného pravidla je zřejmé, že aby mohl zaměstnanec požadovat po zaměstnavateli náhradu jím způsobené škody podle zákoníku práce, musejí být splněny (až na výjimky) následující předpoklady:

vznik škody. Škodou se v tomto případě rozumí majetková újma na straně zaměstnance.
protiprávní jednání zaměstnavatele (jeho zaměstnanců či jiné osoby) nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Protiprávnost je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnavatele a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování). Na rozdíl od obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu je výslovně zmíněn též rozpor s dobrými mravy, tedy obecně uznávanými pravidly chování.
vazba na plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním. Co se rozumí pro účely náhrady škody plněním pracovních úkolů a co úkony v přímé souvislosti s ním, vymezují ustanovení § 273 ZP a § 274 ZP.
příčinná souvislost mezi porušením na straně zaměstnavatele (úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy) a vznikem škody. Vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům na straně zaměstnavatele.

Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Na rozdíl od předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu výše, v tomto případě je dána vazba jen na plnění pracovních úkolů na straně odpovědných zaměstnanců zaměstnavatele, ne zaměstnance samotného.

Naopak, za co zaměstnavatel neodpovídá a kde nelze hovořit o škodě hrazené zaměstnavatelem, je škoda na dopravním prostředku, kterého použil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez souhlasu zaměstnavatele. Rovněž neodpovídá zaměstnavatel za škodu, která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, k jejichž použití chyběl také souhlas zaměstnavatele.

Odpovědnost zaměstnavatele při odvracení škody

Tuto odpovědnost zaměstnavatele upravuje § 266 zákoníku práce a podle prvního odstavce je zaměstnavatel odpovědný za věcnou škodu, která byla způsobena zaměstnanci během odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí ohrožující život nebo zdraví, za předpokladu, že nedošlo ke vzniku škody úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem. Podle § 251 odst. 2 zákoníku práce uvedenou škodu nebude hradit, pokud tento stav úmyslně nevyvolal a počínal si způsobem přiměřeným okolnostem. V tomto případě rychlý zásah zaměstnance odvrátil neporovnatelně větší škodu, než jsou jedny vylomené dveře.

Zaměstnavatel má povinnost nahradit zaměstnanci škodu, pokud vznikla zaměstnanci při odvracení škody, kterou byl zaměstnavatel ohrožen. Jedná se o zvláštní případ odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Jestliže při tomto odvracení utrpěl zaměstnanec škodu na zdraví, jedná se o pracovní úraz zaměstnance. Je však třeba, aby zaměstnanec zaměstnavateli utrpěnou škodu dokázal.

Zaměstnavatel musí zaměstnanci uhradit jednak věcnou škodu a tak i účelně vynaložené náklady, pokud vznik škody nezavinil zaměstnanec úmyslným jednáním a jednání zaměstnance bylo přiměřené okolnostem. Posuzování zda jednání zaměstnance bylo, či nebylo přiměřené, bude vždy individuální.

Náležitosti odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za věcnou škodu při odvracení škody tedy jsou:

věcná škoda, která vznikla při odvracení škody hrozící zaměstnavateli, nebo nebezpečí ohrožující život nebo zdraví a nebyla způsobena úmyslným jednáním zaměstnance,
neodkladný zákrok zaměstnance, který je přiměřený okolnostem,
kauzální nexus, který se týká vzniku věcné škody či účelně vynaložených nákladů a plnění povinnosti k neodkladnému zákroku.

Zaměstnavatel je odpovědný zaměstnanci za věcnou škodu, která zaměstnanci vznikla při odvracení nebezpečí hrozící životu nebo zdraví.

Zaměstnanec si při likvidaci požáru na pracovišti rozbil brýle. Podle ustanovení § 266 odst. 1 má nárok na uhrazení vzniklé škody v plné výši.

V souvislosti s náhradou škody je třeba ujasnit si termín věcná škoda - je to škoda, která vznikla na konkrétní věci. Věcná škoda na této věci se stanoví podle ceny, jakou měla věc v době poškození, nebo ztráty. Při odpovědnosti zaměstnavatele při odvracení škody zaměstnanci se nahrazuje věcná škoda a účelně vynaložené náklady.

Náhradu škody nemusí ovšem zaměstnanec vždy obdržet - neobdrží ji, pokud úmyslně vyvolal nebezpečí hrozící životu nebo zdraví. Důkazní břemeno spočívá v tomto případě na zaměstnanci, který musí dokázat, že se jednalo o odvracení škody hrozící životu nebo zdraví.

Odpovědnost na odložených věcech

O dalším případu zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu pojednává § 267 zákoníku práce. V prvním odstavci je zaměstnavateli stanovena povinnost odpovídat zaměstnanci za škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle nosí do práce a odložil si je při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém.

Toto právo zaměstnance na náhradu škody podle předchozího odstavce zanikne (odst. 2), nedojde-li k ohlášení škody zaměstnancem zaměstnavateli bez zbytečného odkladu v 15 denní lhůtě ode dne, od kterého se zaměstnanec o škodě dozvěděl. Opět je důkazní povinnost na straně zaměstnance (dokázat to, že škoda vznikla).

Jednotlivé předpoklady tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatele jsou:

zaměstnanec si odložil věci při plnění pracovních úkolů, nebo v přímé souvislosti s ním. Současně muselo dojít k jejich odložení na místě k tomu určeném, nebo obvyklém,
dalším předpokladem je, že došlo ke vzniku škody na odložených věcech,
poslední předpoklad je, že tato škoda musí být ohlášena zaměstnancem a to bez zbytečného odkladu, poslední termín pro toto ohlášení je 15. den ode dne, kdy se zaměstnanec o skutečnosti, že došlo ke vzniku škody, dozvěděl.

Tato odpovědnost zaměstnavatele je také jako ostatní odpovědnosti objektivní. Je nutné připomenout, že objektivní odpovědnost pro zaměstnavatele znamená to, že se této odpovědnosti nemůže zbavit a nezáleží ani na tom, že nedošlo k porušení žádných povinností uvedených v právních předpisech. Zaměstnavatel se své zodpovědnosti nemůže zbavit, ani pokud prohlásí, že není odpovědný za škodu na odložených věcech, případně na věcech, které se nachází v kapsách oblečení, odloženého, na místě k tomu určeném.

Je povinností zaměstnavatele, aby určil místo, kde mohou zaměstnanci odkládat svoje věci, které obvykle nosí do práce. A samozřejmě musí toto místo náležitě zabezpečit, aby nedocházelo ke krádežím apod. Povinnost zabezpečit věci svých pracovníků je uložena zaměstnavateli § 226 zákoníku práce - zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do práce.

Může to být šatna vyhrazená pro odkládání, uzamykatelná skříňka, mrazicí box na ukládání potravin atd. Informace o místech určených k odkládání věcí a o jejich zabezpečení může být součástí pracovního řádu nebo vnitřního předpisu a všichni zaměstnanci o tom musí vědět.

Odpovědnost zaměstnavatele za případnou škodu se týká věcí, které zaměstnanci obvykle nosí do práce. Ty se nedají určit výčtem, jsou individuální. Právě výše náhrady za odcizenou nebo poškozenou věc, je závislá na tom, zda se jedná o věci, které se obvykle nosí do práce či nikoliv. Zaměstnavatel je povinen uhradit v plné výši škodu na věci, která se běžně nosí do práce. To se také týká případů, kdy škodu způsobil jiný zaměstnanec, nebo když došlo ke škodě na věci, která byla převzata do zvláštní úschovy.

Co si můžeme představit pod pojmem věci, které zaměstnanci obvykle nosí do práce - jsou to šaty, boty - nejsou nijak omezeny hodnotou, jsou to pracovní oděvy, které si zaměstnanci nechávají v prostorách zaměstnavatele mezi směnami (nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami), běžné osobní předměty. U šperků se jedná o to, zda jsou zaměstnancem nošeny obvykle do práce, jestliže ano, odpovědnost zaměstnavatele se na ně vztahuje, pokud ne, je zaměstnavatel odpovědný do výše 10 000 Kč (§ 268 odst. 2 zákoníku práce). Dále se jedná o další obvyklé věci jako jsou mobilní telefony, hodinky, tašky, aktovky, kabelky.

Došlo-li ke krádeži mzdy zaměstnance v den, kdy byla vyplacena (hotovostně) a byla uložena v místě určeném k odkládání věcí nebo místě obvyklém, musí zaměstnavatel nahradit tuto škodu v plné výši.

Je nutné připomenout, že důkazní břemeno je na straně zaměstnance, jím musí být dokázáno, že došlo ke vzniku škody na jeho věcech, které si u zaměstnavatele odložil na místě k tomu určeném při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.

V případě, že při dokazování bude zaměstnanec úspěšný, pak zaměstnavatel bude odpovědný za škodu, i přesto, že neporuší žádnou právní povinnost nebo škoda vznikne z objektivních důvodů (bez zavinění osobou). To platí i tehdy pokud škoda byla způsobena jiným zaměstnancem nebo dokonce cizí osobou.

Je také důležité uvést, že zaměstnavatel nemusí v souladu s § 265 zákoníku práce dbát o dopravní prostředek zaměstnance, kterým se zaměstnanec dopravuje na pracoviště. Došlo-li např. následně ke krádeži (respektive ke vzniku škody), není za ni zaměstnavatel odpovědný.

Působnost této odpovědnosti zaměstnavatele za škodu se vztahuje na všechny zaměstnance, nezáleží, jedná-li se o zaměstnance v pracovním poměru, popř. má-li zaměstnanec uzavřenou dohodu o pracovní činnosti, či dohodu o provedení práce.

Pro zaměstnavatele má velký význam důsledně znát, jaká práva a povinnosti má při odpovědnosti za škodu při odvracení škody a na odložených věcech. Zákoníkem práce jsou přesně vymezeny podmínky, za nichž je zaměstnavatel odpovědný zaměstnanci, který odvracel škodu hrozící zaměstnavateli. Také je zde určeno jakou škodu hradí zaměstnavatel zaměstnanci. Je každodenní praxí, že zaměstnanci přináší věci do práce a odkládají si je. A je tedy logické, že jsou stanoveny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na těchto věcech.

Odpovědnost za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání

O tom, co se považuje za pracovní úraz a co rozumí zákoník práce nemocí z povolání, bylo podrobně pojednáno v sedmé lekci tohoto on-line kurzu. Za újmu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání odpovídá zaměstnavatel bez ohledu na to, jestli porušil nějakou svoji povinnost či nikoliv. Naopak, odpovědnost může u zaměstnavatele vzniknout i v případě, že třeba na pracovním úrazu nese jisté „zavinění” i zaměstnanec sám. To má vliv pouze na skutečnost, jestli není důvod k tomu, aby se zaměstnavatel odpovědnosti zcela, nebo částečně zprostil (viz dále).

Za škodu způsobenou pracovním úrazem zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci tehdy, jestliže vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Za škodu vzniklou nemocí z povolání nese zaměstnavatel odpovědnost, pokud zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

Pakliže tento zaměstnavatel zaměstnanci škodu uhradil, a zjistil, že postižený zaměstnanec dříve pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen, u jiných zaměstnavatelů, má vůči nim právo na náhradu, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou zaměstnanec pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.

Zákonné pojištění

Pro stávající právní stav stále platí ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (účinného do 31. 12. 2006), dle kterého zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání povinně pojištěni, a to buď u České pojišťovny (pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. 12. 1992), nebo u pojišťovny Kooperativa. Zmíněná povinnost se nevztahuje jen na organizační složky státu.

Zákonné pojištění vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po dobu existence zaměstnavatele. Z titulu tohoto zákonného pojištění má zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Bližší podmínky a sazby pojistného stanoví vyhláškou Ministerstvo financí. V současné době je to vyhláška č. 125/1993 Sb. V této vyhlášce je též popsán způsob úhrady škody. V podstatě může dojít k úhradě buď přímo od pojišťovny směrem k poškozenému zaměstnanci (poté, co bylo provedeno příslušné šetření podkladů předaných zaměstnavatelem), nebo škodu uhradí zaměstnavatel a pojišťovna mu bude poskytnuté plnění následně refundovat.

Povinností každého zaměstnance je svou práci vykonávat tak, aby nedošlo k majetkové nebo nemajetkové újmě nebo k bezdůvodnému obohacení. V případě, že zaměstnanec své povinnosti nedodrží a zaměstnavateli vznikne škoda, odpovídá za ni právě zaměstnanec. Povinnost zaměstnance uhradit zaměstnavateli vzniklé škody je zakotvená v zákoníku práce.

Zákoník práce však také stanovuje, že má zaměstnavatel povinnost vytvořit svým zaměstnancům takové podmínky, aby mohli práci vykonávat řádně bez ohrožení na majetku či na zdraví. Ještě předtím, než se podíváme na to, do jaké výše zaměstnanec za škodu odpovídá, pojďme si přiblížit samotný pojem škoda. Obvykle zaměstnanci odpovídají jen za skutečnou škodu, a ne za ušlý zisk.

Průměrný měsíční výdělek pana Nováka činí 35 000 Kč. Limit čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku se vztahuje na situace, kdy zaměstnanec škodu nezpůsobil úmyslně a zároveň nebyl pod vlivem alkoholu či návykových látek.

Může se samozřejmě stát, že zaměstnanec při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním nezpůsobí škodu pouze zaměstnavateli, ale také třetí osobě. V tomto případě za škodu odpovídá jen svému zaměstnavateli, nikoliv třetí osobě.

Zaměstnavatel musí uplatnit svůj nárok na náhradu škody písemně a škodu vyčíslit do jednoho měsíce ode dne, kdy zaměstnanec škodu způsobil. Jak už jsme uvedli výše, pokud zaměstnavatel po zaměstnanci požaduje náhradu škody, musí prokázat jeho provinění. Existuje tu ale výjimka, kterou je uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty (tzv. hmotná odpovědnost). Může se například jednat o odpovědnost zaměstnance za finance v pokladně.

Způsobili jste zaměstnavateli miliónovou škodu a nyní se bojíte, kde na to vezmete? Můžete být bez obav. Odpovědnost zaměstnance za škodu je pouze omezená.

Jak je to se škodou způsobenou úmyslně či po zahnání žízně chmelovým nápojem během pracovní doby? Může se předem zaměstnanec dohodnout na náhradě škody zaměstnavateli?

Zákoník práce v souvislosti s odpovědností zaměstnance za škodu vždy hovoří o zaměstnanci a zaměstnavateli. Nenechte se tím ale zmást, jelikož za zaměstnance je považována i fyzická osoba, která uzavře se zaměstnavatelem dohodu o provedení práce.

Jak bylo uvedeno výše, zaměstnanec odpovídá za náhradu škody zaměstnavateli pouze omezeně. Např. pokud zaměstnanec na stavbě svým vlastním nedopatřením překopne důležitý optický kabel, jeho zaměstnavatel musí poškozenému uhradit plnou škodu, případně i ušlý zisk. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Další výjimky jsou dány dohodami upravujícími tzv. hmotnou odpovědnost resp. odpovědnost za svěřené předměty.

Jak se však vypočte výše náhrady škody zaměstnavateli, kterou může zaměstnavatel požadovat? Je tak například možné, aby zaměstnavatel nárokoval po zaměstnanci náklady na opravu poškozeného stroje nebo zařízení, ale to pouze v případě, že takové náklady by zaměstnavateli - nebýt škodné události - nevznikly.

S odpovědností zaměstnance za škodu to však není vždy tak jednoduché a jsou jisté výjimky. Například omezení čtyřapůlnásobkem neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po užití jiných návykových látek (např. marihuany). Zaměstnavatel to však musí prokázat. To lze učinit třeba i předvoláním svědků tzv. z mokré čtvrti, když se zaměstnanec večer po šichtě před kolegy přizná, že kabel přesekl schválně, aby zaměstnavateli „zavařil“.

Naopak zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. Zde však také doporučujeme zvýšenou opatrnost. Zaměstnanec má totiž povinnost majetek zaměstnavatele chránit.

Každá pracovní pozice s sebou nese určitou odpovědnost zaměstnance za škodu. I zaměstnavatel odpovídá za škodu, která by mohla vzniknout zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či nějakým jiným úmyslným jednáním. Stejně tak i odpovídá za škodu, která byla zaměstnanci způsobena jinými zaměstnanci, jednajícími jménem zaměstnavatele při porušení právních povinností. Výjimkou je škoda na dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění pracovních úkolů bez souhlasu zaměstnavatele.

Zaměstnavatel ale také odpovídá zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů. Zajímavý případ řešil před časem soud, šlo o krádež auta zaměstnankyně, která ho jako obvykle použila pro cestu do práce a zaparkovala v areálu zaměstnavatele. Klíče od automobilu spolu s ostatními osobními věcmi vložila do přidělené uzamykatelné šatní skříňky v šatně, která sloužila k převlékání. Ta byla vykradena. Soud dospěl k tomu, že z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou na odložených věcech nelze za věc, která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní auto.

Zaměstnavatel je povinen uhradit zaměstnanci skutečnou škodu. V případě odložených věcí, pokud si zaměstnanec nese do zaměstnání věci, které obvykle nenosí a zaměstnavatel je nepřevezme do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel za škodu do částky 10 000,- Kč. To byl právě případ onoho osobního vozu. Pokud je zjištěno, že škodu na této věci způsobil jiný zaměstnanec nebo byla věc poškozena ve zvláštní úschově zaměstnavatele, i zde je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci škodu v plné výši.

Rovněž odpovědnost zaměstnavatele za škodu, která v zaměstnání vznikla zaměstnanci, je upravena jednak obecně a jednak zvláštními případy odpovědnosti zaměstnavatele. Obdobně jako u odpovědnosti zaměstnance, při zvláštní odpovědnosti za škodu zaměstnavatele jsou podmínky jejího vzniku pro zaměstnavatele přísnější, a proto její kompenzace očekávatelnější. Z tohoto důvodu zákoník práce stanoví zaměstnavateli povinnost zákonného pojištění za škodu, která vznikne zaměstnanci na jeho zdraví.

Zaměstnanec do zaměstnání nosí své osobní věci, a ty v prostorách zaměstnavatele obvykle odkládá. Když zaměstnanci vznikne škoda na věcech, které se obvykle do práce nosí (např. drobné zavazadlo), zaměstnavatel za škodu odpovídá, pokud si zaměstnanec tyto věci odložil na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí, zaměstnavatel odpovídá do částky 10.000 Kč, pokud byly odloženy na dané místo. Pokud zaměstnavatel převzal takovou věc zaměstnance (např. šperk) do zvláštní úschovy (např. sejf) a také v případě, kdy se zjistí, že škodu na věci způsobil jiný zaměstnanec, odpovídá zaměstnavatel v plné výši škody.

Zaměstnavatel hradí zaměstnanci skutečnou škodu v plné výši, ledaže jde o škodu způsobenou úmyslně, pak může zaměstnanec požadovat náhradu i jiné škody. Nemocí z povolání je poškození zdraví zaměstnance způsobené dlouhodobým vlivem pracovního prostředí. Odpovídá za ni zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Nemoci z povolání jsou popsány v seznamu nemocí z povolání, vydaném právním předpisem.

Pracovním úrazem je poškození zdraví zaměstnance způsobené náhlým, krátkodobým a násilným působením vnějších vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Za pracovní úraz se považuje také úraz, který zaměstnavatel utrpěl pro plnění pracovních úkolů. a současně, že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody, tedy že úrazový děj nezahrnoval i další zdroj poškození zdraví (např. proto, že si zaměstnanec počínal neobvykle a lehkomyslně, a i když neporušil právní ani ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, musel si být, vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem, vědom, že si může způsobit újmu na zdraví; vždy ale musí uhradit alespoň 1/3 škody.

Druhy náhrad při škodě na zdraví (§ 369 a násl.

tags: #odpovědnost #zaměstnavatele #za #škodu #podmínky