Odpovědnost za škodu v zaměstnání podle zákoníku práce
Způsobili jste zaměstnavateli miliónovou škodu a nyní se bojíte, kde na to vezmete? Můžete být bez obav, jelikož odpovědnost zaměstnance za škodu je omezená. Jak je to se škodou způsobenou úmyslně či po zahnání žízně chmelovým nápojem během pracovní doby? Může se předem zaměstnanec dohodnout na náhradě škody zaměstnavateli?
Zákoník práce v souvislosti s odpovědností zaměstnance za škodu vždy hovoří o zaměstnanci a zaměstnavateli. Nenechte se tím ale zmást, jelikož za zaměstnance je považována i fyzická osoba, která uzavře se zaměstnavatelem dohodu o provedení práce.
Omezená odpovědnost zaměstnance
Jak bylo uvedeno výše, zaměstnanec odpovídá za náhradu škody zaměstnavateli pouze omezeně. Např. pokud zaměstnanec na stavbě svým vlastním nedopatřením překopne důležitý optický kabel, jeho zaměstnavatel musí poškozenému uhradit plnou škodu, případně i ušlý zisk.
Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Další výjimky jsou dány dohodami upravujícími tzv. hmotnou odpovědnost resp. odpovědnost za svěřené předměty. Jak se však vypočte výše náhrady škody zaměstnavateli, kterou může zaměstnavatel požadovat?
Je tak například možné, aby zaměstnavatel nárokoval po zaměstnanci náklady na opravu poškozeného stroje nebo zařízení, ale to pouze v případě, že takové náklady by zaměstnavateli - nebýt škodné události - nevznikly.
Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance.
Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně. Chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Pokud došlo k újmě na straně zaměstnavatele, ale zaměstnanec neodpovídá za škodu, neznamená to, že nebude zaměstnavateli platit. Ještě je tu totiž tzv. bezdůvodné obohacení.
Zaměstnanec se tedy tak snadno z kompenzace újmy, kterou zaměstnavateli způsobil, nevykroutí.
Ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce stanoví, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Jedná se tedy o tzv. subjektivní odpovědnost.
Povinnost, kterou je zaměstnanec povinen splnit, musí ukládat všeobecně závazný právní předpis, zejména zákon, nařízení vlády, zákonné opatření Senátu, právní předpisy vydávané ministerstvy a jinými ústředními orgány státní správy, nebo dále také pracovní smlouva, kolektivní smlouva nebo jiná smlouva (např. dohoda o práci konané mimo PP). Může se ale jednat o povinnosti stanovené pokyny nadřízených zaměstnanců nebo například o povinnosti vyplývající z pracovního řádu.
V případě, že zaměstnanec způsobí škodu při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním škodu třetí osobě, odpovídá pouze ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Naopak zaměstnavatel bude odpovídat této třetí osobě. To však neplatí v případě, že se jednalo o tzv. exces, tedy pokud zaměstnanec škodu způsobil nikoli v souvislosti s plněním pracovních povinností (např. vynese-li zaměstnanec do bytu zakoupený nábytek a při této příležitosti vezme majiteli bytu peněženku).
V případě, dojde-li ke vzniku škody zároveň porušením povinností ze strany zaměstnavatele, pak se povinnost zaměstnance k náhradě škody poměrně omezí.
Rozsah náhrady škody
Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav (například sám odborně opraví poškozený stroj). Co se týče škody, v případě pracovního práva je nahrazována pouze skutečná škoda, nikoli ušlý zisk, ledaže zaměstnanec způsobil škodu úmyslně (pokud ale zaměstnavatel uhradil třetí osobě ušlý zisk, pak je zaměstnanec povinen ji nahradit jako skutečnou škodu, která vznikla zaměstnavateli).
Rozsah náhrady škody, kterou může zaměstnavatel požadovat po svém zaměstnanci, stanoví zákoník práce, a to tak, že náhrada škody nesmí přesáhnout 4,5 násobek průměrného hrubého měsíčního výdělku zaměstnance. Tato zákonná limitace však neplatí, jestliže zaměstnanec způsobil škodu úmyslně, v opilosti nebo po zneužití návykových látek. Zaměstnavatel to však musí prokázat.
To lze učinit třeba i předvoláním svědků tzv. z mokré čtvrti, když se zaměstnanec večer po šichtě před kolegy přizná, že kabel přesekl schválně, aby zaměstnavateli „zavařil“.
Zaměstnavatel je povinen výši požadované náhrady škody se zaměstnancem projednat a písemně mu ji oznámit, a to zpravidla ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že vznikla škoda a že za ni zaměstnanec odpovídá.
Naopak zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. Zde však také doporučujeme zvýšenou opatrnost. Zaměstnanec má totiž povinnost majetek zaměstnavatele chránit. Pokud by tedy např.
Příklad z praxe
Zaměstnanec pracující ve vícesměnném provozu způsobil firmě ABC neúmyslně škodu na výrobním zařízení ve výši 255 000 Kč (škoda byla vyčíslena ve výši opravy stroje fakturované externí firmou). Zaměstnanec škodu uznal, uzavřel se zaměstnavatelem v květnu 2022 písemnou dohodu o úhradě škody. PHV k 1. 1. 2022 činil 230 Kč a k 1. 4. 2022 činil 260 Kč. Kolik budeme moci zaměstnanci srazit? Zákoník práce limituje náhradu škody do výše 4,5násobku jeho průměrného výdělku, za předpokladu, že škoda byla způsobena neúmyslně, bez vlivu alkoholu či drog. Ve vícesměnném provozu činí stanovená týdenní doba 37,5 hodin. Pokud byla škoda zjištěna v květnu 2022, použijeme PHV platné k 1. 4. Při výpočtu srážek ze mzdy musí zaměstnavatel postupovat v souladu s OSŘ, tedy může provést každou jednotlivou srážku ze mzdy pouze ve výši odpovídající srážce z první třetiny a případně plně zabavitelného zbytku čisté mzdy. Víc srazit nelze, a to dokonce ani v případě, kdyby s tím zaměstnanec souhlasil.
Tabulka: Limity náhrady škody
| Druh škody | Omezení výše náhrady |
|---|---|
| Škoda způsobená z nedbalosti | Maximálně 4,5 násobek průměrného měsíčního výdělku |
| Škoda způsobená úmyslně, v opilosti nebo po zneužití návykových látek | Bez omezení |
Zvláštní odpovědnost
Zvláštní odpovědnost je dána v případě, kdy byla mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (např. hotovost, zboží, cennosti, zásoby materiálu). Tuto dohodu je možné uzavřít pouze s plně svéprávným zaměstnancem (18ti letým) a musí být písemná.
Zaměstnanec, který odpovídá za schodek na svěřených hodnotách, je povinen uhradit schodek vždy v plné výši, ledaže by prokázal, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Na rozdíl od obecné povinnosti nahradit škodu se zavinění zaměstnance v tomto případě předpokládá a zaměstnavatel je zaměstnanci neprokazuje.
Dalším případem této odpovědnosti je poté odpovědnost za ztrátu svěřených věcí na základě písemného potvrzení (např. mobil, notebook, auto). Zaměstnanec je v takovém případě povinen nahradit škodu v plné výši (bez omezení), ledaže by prokázal, že škoda vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Pokud hodnota věci převyšuje částku 50 000 Kč, musí i v tomto případě být se zaměstnancem uzavřena dohoda v písemné formě.
Zaměstnanec nicméně může od dohody o odpovědnosti písemně odstoupit, jestliže mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění ochrany svěřených věcí proti jejich ztrátě.
Odpovědnost zaměstnavatele k náhradě škody
Každá pracovní pozice s sebou nese určitou odpovědnost zaměstnance za škodu. I zaměstnavatel odpovídá za škodu, která by mohla vzniknout zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či nějakým jiným úmyslným jednáním. Stejně tak i odpovídá za škodu, která byla zaměstnanci způsobena jinými zaměstnanci, jednajícími jménem zaměstnavatele při porušení právních povinností.
Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci způsobenou škodu nebo nemajetkovou újmu, která mu vznikla v rámci plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním za podmínek stanovených zákoníkem práce, a to ať už byla způsobena zaměstnavatelem, jinými zaměstnanci, třetími osobami nebo jinou skutečností.
Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu zaměstnanci je v zásadě objektivní, to znamená, že nevyžaduje zavinění. Zaměstnavatel se může své odpovědnosti zprostit jen v zákonem vymezených případech. Jestliže zaměstnavatel prokáže, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí (hradí tedy poměrnou část škody podle míry svého zavinění).
Zaměstnavatel hradí škodu v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci nahradit skutečnou škodu. Pokud byla škoda způsobena úmyslně, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též ušlý zisk.
Zákoník práce rozlišuje kromě obecné odpovědnosti zaměstnavatele nahradit škodu ještě tři zvláštní povinnosti k náhradě škody, kterými jsou:
- povinnost nahradit škodu vzniklou zaměstnanci při odvracení škody
- povinnost nahradit škodu vzniklou na odložených věcech, tedy věcech, které se obvykle nosí do práce (např. svršky, snubní prsten, nikoli cenné šperky, větší obnos peněz) a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném (např. ve skříňce) či obvyklém
Zaměstnanec do zaměstnání nosí své osobní věci, a ty v prostorách zaměstnavatele obvykle odkládá. Když zaměstnanci vznikne škoda na věcech, které se obvykle do práce nosí (např. drobné zavazadlo), zaměstnavatel za škodu odpovídá, pokud si zaměstnanec tyto věci odložil na místě k tomu určeném nebo obvyklém.
Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí, zaměstnavatel odpovídá do částky 10.000 Kč, pokud byly odloženy na dané místo. Pokud zaměstnavatel převzal takovou věc zaměstnance (např. šperk) do zvláštní úschovy (např. sejf) a také v případě, kdy se zjistí, že škodu na věci způsobil jiný zaměstnanec, odpovídá zaměstnavatel v plné výši škody.
Zaměstnavatel hradí zaměstnanci skutečnou škodu v plné výši, ledaže jde o škodu způsobenou úmyslně, pak může zaměstnanec požadovat náhradu i jiné škody.
Výjimkou je škoda na dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění pracovních úkolů bez souhlasu zaměstnavatele. Zaměstnavatel ale také odpovídá zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů.
V případě odložených věcí, pokud si zaměstnanec nese do zaměstnání věci, které obvykle nenosí a zaměstnavatel je nepřevezme do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel za škodu do částky 10 000,- Kč. Pokud je zjištěno, že škodu na této věci způsobil jiný zaměstnanec nebo byla věc poškozena ve zvláštní úschově zaměstnavatele, i zde je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci škodu v plné výši.
Nestačí zde však jen vrátný u vjezdu do areálu či kamery na pracovišti.
Nemocí z povolání je poškození zdraví zaměstnance způsobené dlouhodobým vlivem pracovního prostředí. Odpovídá za ni zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká.
Nemoci z povolání jsou popsány v seznamu nemocí z povolání, vydaném právním předpisem.
Pracovním úrazem je poškození zdraví zaměstnance způsobené náhlým, krátkodobým a násilným působením vnějších vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Za pracovní úraz se považuje také úraz, který zaměstnavatel utrpěl pro plnění pracovních úkolů.
Nejsou-li splněny předpoklady pro náhradu škody zaměstnancem podle zákoníku práce, lze majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit ještě podle pravidel občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.
Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Zákoník práce na bezdůvodné obohacení, které může nastat v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, moc nepamatuje. Jenom částečně řeší otázku vrácení částek neprávem vyplacených zaměstnanci.
Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky (ne je-li obohaceným zaměstnavatel; pak platí občanský zákoník a jeho pravidla). Přijal-li však plnění v tzv. dobré víře (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, co zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu.
Všechny ostatní případy bezdůvodného obohacení už je třeba řešit podle občanského zákoníku. A to i když se obohatil zaměstnanec jinak než jemu omylem vyplacenou částkou.
Pravidla o bezdůvodném obohacení v občanském zákoníku vycházejí z principu, že se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z odpovědnosti za škodu.
Pokud se zaměstnavatel domáhá po zaměstnanci žalobou náhrady škody, ale zaměstnanec k ní není povinován, musí soud posoudit, zda nejsou splněny podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení. Soud není vázán tím, jak účastník řízení kvalifikuje svůj nárok. Je vázán tím, co se stalo, čili tzv. skutkem, jak ho zaměstnavatel tvrdí a prokazuje.
Nejvyšší soud ČR se v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2345/2015, ze dne 23. 1. 2017, vyjádřil k právním otázkám předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odloženém dopravním prostředku použitém pro cestu do zaměstnání a zpět.
Podle ust. § 267 odst. 1 zákoník práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel zaměstnanci povinen podle ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce nahradit do částky 10 000 Kč. Jestliže se zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu v plné výši.
Za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především takové svršky a takové osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jí o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však např. cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony. Za věci obvyklé však nelze považovat žádný dopravní prostředek. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod.
Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ust. § 267 odst. 1 zákoníku práce tak nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět.
Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10.000 Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce). Za zvláštní úschovu osobního automobilu podle ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa.
Jestliže však nebyly splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance podle ust. § 267 zákoníku práce, ani v plném rozsahu podle ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ust. § 265 zákoníku práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti.
Podle ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Předpokladem obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ust. § 265 zákoníku práce není, aby porušení právní povinnosti bylo zaměstnavatelem zaviněno. Zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců.
Richard W. Odpovědnost zaměstnance vůči zaměstnavateli je dána v zákoně č. V zákoně jsou řešeny nejen případy, kdy je zaměstnanec povinen zaměstnavateli nahradit vzniklou škodu, ale také tzv. prevenční povinnost zaměstnavatele.
Povinnost zaměstnance k náhradě škody je zakotvena v zákoníku práce v ustanoveních § 250 až § 263 a dále v novém občanském zákoníku v § 2045 až § 2047 (zákon č.
Zaměstnavatel může vyžadovat po zaměstnanci náhradu škody i v případě, kdy zaměstnanec vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli, nebo nezakročil proti hrozící škodě.
Byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu), s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli celý schodek vzniklý na těchto hodnotách. Přičemž dohodu o odpovědnosti lze uzavřít se zaměstnancem až dosažením věku 18 let. Výčet svěřených hodnot v zákoníku práce je pouze demonstrativní.
Zaměstnanec je povinen nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení. Pokud však cena svěřené věci přesahuje částku 50 000 Kč, smí být zaměstnanci svěřena jen na základě písemné dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí. Tyto věci musí mít zaměstnanec ve své dispozici a musí mít možnost s nimi nakládat. V případě ztráty pak ručí za tyto předměty neomezeně.
Zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250 ZP, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
Zavinění zaměstnance je povinen prokázat zaměstnavatel (s výjimkou případů uvedených v § 252 a § 255 ZP - viz tabulka níže).
Výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel, zaměstnanec je pak v souladu s § 263 ZP povinen tuto škodu uhradit.
Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností v rámci plnění pracovních úkolů v případě a za podmínek stanovených zákoníkem práce.
Pokud je zaměstnanec stižen duševní poruchou, je povinen nahradit škodu jím způsobenou jen v případě, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Jedinou výjimkou je případ, kdy se zaměstnanec do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvede sám vlastní vinou (tedy z nedbalosti nebo úmyslně). Zákoník práce tím cílí na případy požití neúměrného množství alkoholu, omamných, psychotropních nebo jiných návykových látek.
Nesmí však postupovat svévolně, ale musí vycházet z reálných podkladů a výši škody fakticky vyčíslit tak, aby odpovídala skutečnosti. Pokud škodu způsobí vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, nebo jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určuje výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil.
Vždy s dotčeným zaměstnancem, kterému musí být výše požadované náhrady škody rovněž písemně oznámena, a to zpravidla do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji nahradit.
Předpisy zaměstnavatele mohou založit rovněž tzv. škodní komisi, která projednává u zaměstnavatele způsobené škody, vyčísluje jejich výši a navrhuje, v jakém rozsahu bude zaměstnavatel požadovat jejich náhradu po zaměstnancích.
Zákoník práce předpokládá, že zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřou písemnou dohodu o způsobu náhrady škody. Součástí dohody je minimálně výše požadované náhrady škody a uznání povinnosti nahradit škodu ze strany zaměstnance.
Zákoník práce dále stanoví limity, do nichž je zaměstnanec povinen škodu nahradit. Kromě toho zákoník práce přiznává soudu právo z důvodů hodných zvláštního zřetele přiměřeně výši náhrady škody snížit. Toto právo není vázáno na výslovné uplatnění ze strany zaměstnance, nicméně je věcí zaměstnance, aby v soudním řízení tvrdil a prokázal, že u něj existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by měla být výše náhrady škody soudem snížena.
tags: #odpovědnost #za #škodu #v #zaměstnání #zákoník
