Jednatel a zaměstnanec v jedné osobě: Podmínky a důsledky
Ve fungování obchodních společností není nijak výjimečná situace, kdy její statutární orgán (s ohledem na množství existujících s.r.o.) je zároveň zaměstnancem. V tomto příspěvku se věnujeme zajímavé problematice, kterou je tzv. souběh funkcí. Řekneme si, za jakých podmínek to možné je a jaké jsou případné následky.
Společnosti s ručením omezeným se prakticky každodenně potýkají s otázkou, zda mohou s jednatelem uzavřít jak pracovní smlouvu, tak smlouvu o výkonu funkce. Cílem tohoto článku je podat přehled o tom, jakou základní otázku si musí společnost posoudit, aby její jednání bylo v souladu s účinnou právní úpravou.
Právní úprava ve světle aktuální rozhodovací praxe soudů připouští, aby za určitých okolností jednatel vykonával tuto funkci ve společnosti s ručením omezeným na základě smlouvy o výkonu funkce, pro stejnou společnost pracoval na základě pracovní smlouvy a současně na základě obou těchto samostatných smluvních základů pobíral odměnu/mzdu.
Pravý a nepravý souběh funkcí
Pokud je jednatel v téže společnosti s ručením omezeným zároveň zaměstnancem, jedná se o tzv. souběh funkcí. V jakých případech je přípustný a kdy mohou nastat problémy?
O tzv. nepravý souběh se jedná v případě, kdy jednatel společnosti je v téže společnosti i zaměstnán v pracovním poměru. Na základě pracovněprávního vztahu však vykonává činnosti, které nejsou obchodním vedením společnosti.
Pakliže si na výše uvedené dělící kritérium odpovíme tak, že druh práce sjednaný v pracovní smlouvě nezahrnuje obchodní vedení a nikterak nesouvisí s funkcí a činností jednatele, jedná se o tzv. nepravý souběh. Taková situace v praxi může typicky nastat např. když zubní ordinace založí s.r.o., kde následně zubař působí jak v pozici jednatele, tak v pozici zaměstnance se sjednaným druhem práce zubař.
Jako tzv. Nepravý souběh je přípustný a v praxi s ním nebývá mnoho problémů. Je ale potřeba, aby jednatel jednal s péčí řádného hospodáře a např. Před uzavřením smlouvy by měl o tomto jednatel informovat orgán, kterého je členem a kontrolní orgán, popř. nejvyšší orgán.
V praxi může být důležitým ukazatelem oddělitelnosti závislé práce od náplně činnosti jednatele skutečnost, že konkrétní pracovní pozice u zaměstnavatele, kterou má jednatel vykonávat v pracovním poměru, existuje a vykonávají/vykonávali ji i další zaměstnanci. Tzv. nepravý souběh funkcí je přípustný, pracovní smlouva i smlouva o výkonu funkce jsou v takovém případě platná právní jednání.
Příklad: „Příkladem může být jednatel pekárny, který je současně ve společnosti zaměstnaný jako pekař, nebo jednatel autoservisu, který v něm pracuje jako mechanik,“ vysvětluje advokát Vít Hruška z advokátní kanceláře Atreum.
Naproti tomu v případě, kdy lze práci vykonávanou v pracovním poměru jednatele hodnotit jako součást činnosti statutárního orgánu (jednatele), jednalo by se o tzv. pravý souběh, který není aktuální rozhodovací praxí soudů aprobován jako přípustný. Nejkřiklavějším je v této souvislosti např. uzavření pracovní smlouvy se sjednaným druhem práce „jednatel“, „ředitel“ atp.
Tzv. pravý souběh nastává tehdy, když jednatel je ve společnosti současně zaměstnaný, a jeho druh práce zahrnuje (třeba i částečně) také obchodní vedení společnosti. Např. Tak jako vše, mění se i právní názory a právní úprava.
Naproti tomu v pravém souběhu by měl jednatel uzavřenu pracovní smlouvu na manažerskou pozici (typicky generální ředitel, obchodní ředitel nebo výkonný ředitel). Pravý souběh je již problematický, neboť pracovní činnosti manažerů se překrývají s působností člena statutárního orgánu.
V případě jednatele tedy výkon funkce téměř každého vedoucího zaměstnance koliduje s výkonem funkce jednatele. Není tedy možné, aby jednatel byl zároveň u společnosti, jejímž jménem jedná, zaměstnán jako ředitel, ale nic nebrání tomu, aby byl u téže společnosti zaměstnán jako např.
V praxi obvykle dochází k tomu, že zaměstnanec je v rámci společnosti povýšen, kdy je nově jmenován do funkce jednatele a činnosti, které doposud vykonával jako zaměstnanec, má (musí) napříště vykonávat z titulu jednatele. Nejvyšší soud v této otázce v poměrech obchodního zákoníku dovodil, že pracovní poměr zanikl konkludentní dohodou stran.
Poslední judikatura zejm. Nejvyššího soudu ukazuje, že právní názor ohledně pravého souběhu se přeci jen posunul, ale rozhodně nemá za následek otevřenou přípustnost pravého souběhu. Obecné soudy se tedy musely popasovat s výtkou ze strany Ústavního soudu.
Smlouva o výkonu funkce a její podřízení zákoníku práce
Jednatel by měl mít uzavřenu smlouvu o výkonu funkce. Je-li zároveň zaměstnancem v pravém souběhu (má uzavřenu pracovní smlouvu na manažerskou pozici), je tato z pohledu práva považována za jakýsi dodatek ke smlouvě o výkonu funkce.
Aktuální rozhodovací praxe soudů umožňuje, aby jednatel pro s.r.o. vykonával jak funkci jednatele, tak pracoval na základě pracovní smlouvy, a to pokud má dle pracovní smlouvy vykonávat práci, k jejímuž výkonu není povinen již z titulu toho, že je jednatelem.
Opačná situace je však stále nepípustná - s ohledem k nedávné změně v rozhodovací praxi je však možné, aby smlouva o výkonu funkce jednatel byla podřízena režimu zákoníku práce.
Nejvyšší soud tedy jinými slovy umožnil smlouvu o výkonu funkce podřídit režimu zákoníku práce s výjimkou kogentních ustanovení vztahujících se na činnost jednatele. Uzavře-li proto jednatel smlouvu o výkonu funkce se společností, přičemž tuto smlouvu podřídí režimu zákoníku práce, nezbavuje ho to např. jeho zákonné odpovědnosti.
Potvrdilo se, že výkon funkce jednatele není závislou prací podle zákoníku práce. Společnost a jednatel si sice mohou sjednat, že se jejich vztah (hlavně podle smlouvy o výkonu funkce) „podřídí“ zákoníku práce, ale ani to nedělá z jejich vztahu pracovněprávní vztah.
Pokud by jednatel a společnost uzavřeli vedle smlouvy o výkonu funkce i souběžnou (pracovní) smlouvu na výkon některých činností, které ale zahrnují i obchodní vedení, v níž si sjednají režim podle zákoníku práce, bude se taková smlouva (říkejme jí třeba „manažerská smlouva“) považovat za dodatek ke smlouvě o výkonu funkce.
To znamená, že taková manažerská smlouva není automaticky neplatná (jen proto, že byste ji podřídily režimu zákoníku práce), ale musí splnit stejné požadavky jako smlouva o výkonu funkce. Tedy mimo jiné i schválení nejvyšším orgánem společnosti - nejčastěji valnou hromadou,“ připomíná Vít Hruška.
Výše uvedená ustanovení zákona jsou totiž tzv. Z judikatury pak dále vyplývá, že pokud jste uzavřeli manažerskou smlouvu a podřídili ji jako celek zákoníku práce, tak se úprava zákoníku práce na daný vztah uplatní v rozsahu, v jakém neodporuje kogentním ustanovením zákona o obchodních korporacích (zejména těch výše uvedených).
Za jeden z nejvýznamnějších následků takového podřízení režimu podle zákoníku práce považujeme následky při odvolání jednatele z funkce. U pravého souběhu platí, že platnou pracovní smlouvu, která by zakládala vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem tak, jak ho upravuje zákoník práce, prostě neuzavřete.
Taková smlouva se ale bude považovat za dodatek ke smlouvě o výkonu funkce (pokud ji máte) a pokud splní všechny náležitosti, hlavně schválení nejvyšším orgánem, bude taková smlouva závazná. A naše doporučení? Nepouštějte se u pravého souběhu na „tenký led“ a raději sjednejte kvalitní a úplnou smlouvu o výkonu funkce, popř. jí upravte.
Koneckonců, pro schválení manažerské smlouvy je potřeba splnit úplně totéž, jako u smlouvy o výkonu funkce. Výhodou pak pro Vás bude to, že nebudete muset „vyzobávat“ konkrétní uplatnitelná ustanovení zákoníku práce (pokud si smlouvu o výkonu funkce jako celek také nepodřídíte zákoníku práce).
Je však možné, aby jediný jednatel ve společnosti s ručením omezeným uzavřel pracovní smlouvu sám se sebou? Jak již bylo uvedeno výše, samotná okolnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem společnosti, za určitých podmínek nebrání tomu, aby s ní byla uzavřena pracovní smlouva.
Otázkou pracovní smlouvy jediného jednatele se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 11/1998 ze dne 17.11.1998, v němž uvedl, že „I když zákoník práce v tomto směru výslovné ustanovení nemá, z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, lze analogicky dovodit, že také v případě, jedná-li statutární orgán jménem společnosti, nemůže za společnost jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti“ (pozn. jedná se o ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31.12.2006, dnes má fakticky tentýž obsah § 12 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, účinný od 1.1.2007).
Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 2708/2008 ze dne 4.11.2009, když uvedl, že „Právní úkony směřující ke vzniku, změně a zániku pracovního poměru, popř. k založení, změně nebo zániku mzdových nebo jiných peněžitých nároků, které jménem zaměstnavatele učinila stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu (jako zaměstnanec), jsou neplatné podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce (pozn. dnes dle § 18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění) pro rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu, který směřuje ke vzniku pracovního poměru“.
Z výše uvedené interpretace Nejvyššího soudu tedy vyplývá závěr, že u společnosti s ručení omezeným s jediným jednatelem, tento prakticky nemůže se společností uzavřít pracovní poměr ani např. K výše uvedenému závěru je nutno zdůraznit, že pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany vstupují s vlastními představami o jeho obsahu a výsledku.
Přitom základní východiska smluvních stran jsou odlišná, neboť budoucí zaměstnanec i společnost chtějí sjednat pracovní smlouvu pro svou stranu co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Na rozdílnosti zájmů při sjednávání pracovní smlouvy nic nemění ani skutečnost, že případně dojde i k bezvýhradné akceptaci učiněné nabídky.
Vždy jde pouze o odraz aktuální situace na trhu práce. Uvedený závěr bude většinou platit i v případě, že pracovní smlouva bude sjednána v souladu s podmínkami v místě a čase obvyklými. Výsledek jednání totiž nic nevypovídá o rozdílnosti zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy (tento závěr se musí časově vztahovat před okamžik uzavření pracovní smlouvy).
Lze tedy uzavřít, že rozdílnost zájmů smluvních stran při sjednávání pracovní smlouvy zpravidla vylučuje, aby za společnost (zaměstnavatele) sjednala a podepsala pracovní smlouvu tatáž osoba, která je druhým účastníkem takové pracovní smlouvy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že možností, jak může být jediný jednatel společnosti zároveň zaměstnancem téže společnosti je, pokud s ním byla pracovní smlouva se společností uzavřena v době, kdy byl ve funkci jiný statutární orgán (jednatel), popř.
Rozdíly mezi jednatelem a společníkem
Zjistěte, jaké jsou mezi nimi rozdíly a jaká mají jednatelé a společníci práva a povinnosti.
- Společník je majitelem či spolumajitelem s.r.o., společnost tedy může mít jediného společníka, nebo více společníků. Má povinnost splatit předem stanovený základní kapitál a právo na podíl na zisku, který je úměrný jeho podílu ve společnosti. Společník (spolu)určuje základní směřování společnosti. Společník je součástí valné hromady, což je nevyšší orgán s.r.o. V té má nejrůznější pravomoci, od volby jednatele s.r.o. a změny společenské smlouvy přes hlasování o významných rozhodnutích či rozdělování zisku až po schvalování účetních závěrek či vznášení připomínek k vedení společnosti.
- Jednatel obchodně řídí společnost a je jejím statutárním orgánem. Jednatele volí a odvolává valná hromada a podobně jako v případě společníka může mít s.r.o. Jednatelem se může stát jakákoliv fyzická i právnická osoba, která splňuje zákonem stanovené podmínky. Mezi ty patří zejména bezúhonnost, plnoletost a svéprávnost. Dále jednatel nesmí být členem dozorčí rady v dané s.r.o. Jednatel má zejména právo jednat jménem společnosti a podepisovat smlouvy. Jednatel firmy má při výkonu své funkce zákonem dané povinnosti. Základní povinností jednatele s.r.o. je vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, to znamená s nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí. Další důležitou povinností jednatele je podat na společnost insolvenční návrh, pokud je v úpadku, a činit vše potřebné k odvrácení úpadku.
| Vlastnost | Společník | Jednatel |
|---|---|---|
| Vlastnictví | Majitel nebo spolumajitel společnosti | Statutární orgán, řídí společnost |
| Povinnosti | Splatit základní kapitál | Jednat s péčí řádného hospodáře, podávat insolvenční návrh v případě úpadku |
| Práva | Podíl na zisku, hlasování ve valné hromadě | Jednat jménem společnosti, podepisovat smlouvy |
| Vztah k zákoníku práce | Není v pracovním poměru automaticky | Není v pracovním poměru automaticky, smlouva o výkonu funkce |
Smlouva o výkonu funkce definuje práva a povinnosti jednatele i formu odměňování. Jednatel firmy ale není v pracovním poměru, a tedy na něj nelze ani aplikovat zákoník práce. Společník má právo na podíl na zisku a na hlasování ve valné hromadě podle výše svého podílu.
Případný pracovní poměr musí být na jinou pozici (např. automechanik, zubař). Může být společník zároveň jednatelem společnosti? Ano, společník a jednatel v jedné osobě je častou praxí v menších s.r.o.
Mohou jednatelé jednat jménem společnosti samostatně? Ano, ale u důležitých obchodních rozhodnutí je obvykle nutné souhlasné stanovisko většiny.
Problémy s plněním pojišťovny v případě pracovního úrazu
Poslední dobou jsme zaznamenali již několik případů, kdy pojišťovna odmítla plnit ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele společnostem s ručením omezením, ve kterých pozici jediného jednatele a zaměstnance zastává tatáž fyzická osoba.
Odmítnutí bylo ve všech případech odůvodněno tím, že jednatel nemůže sám se sebou platně uzavřít pracovní smlouvu (ačkoli se nejednalo o tzv. V praxi je přitom velmi rozšířené, že společnosti s ručením omezeným pro svou činnost zakládají například poskytovatelé zdravotních služeb.
V těchto společnostech je pak často jediný společník a jednatel současně také zaměstnancem na pozici v takzvaném nepravém souběhu funkcí, který je (na rozdíl od pravého souběhu funkcí) dovolený (typicky na pozici lékaře). Tyto společnosti řádně platí pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele i za tyto zaměstnance v domnění, že jsou tak ony (a též jejich zaměstnanci - statutáři) chráněny pro případ vzniku pracovního úrazu či nemoci z povolání, kterým jsou jejich zaměstnanci při své činnosti často přímo vystavováni (např. situace při nedávné pandemii COVID19).
Bohužel si však nejsou často vědomi rizika, že je-li pracovní smlouva uzavřena za zaměstnavatele i zaměstnance stejnou osobou, nemusí být tato smlouva považována za platnou. Zmíněné riziko vyplývá z nejednotné rozhodovací praxe různých soudů ve věci střetu zájmů, kterou níže rozebírám.
Nejvyšší soud ČR dlouhodobě zastává názor, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření pracovní smlouvy vylučuje, aby jménem zaměstnavatele podepisovala pracovní smlouvu stejná fyzická osoba, která je současně i druhým účastníkem pracovní smlouvy (zaměstnancem), neboť nemůže odpovídajícím způsobem hájit své zájmy jakožto zaměstnanec a zároveň zájmy samotné právnické osoby jakožto zaměstnavatele.
Obdobně to platí i na sjednávání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dle názoru Nejvyššího soudu dána už tím, že každý z nich chce sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Nejvyšší soud proto ve svých rozhodnutích dospívá k závěru, že uzavře-li osoba v postavení statutárního orgánu zaměstnavatele sama se sebou pracovní smlouvu, je takto sjednaná pracovní smlouva neplatná pro konflikt zájmů.
Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše specifikovaný nález Ústavního soudu změnil svůj dosavadní přístup k posuzování platnosti pracovních smluv uzavřených statutárním orgánem obchodní společnosti v roli zaměstnavatele i zaměstnance.
Podle Nejvyššího správního soudu již nelze vycházet z premisy o automatické neplatnosti takto uzavřené pracovní smlouvy a případná neplatnost pracovní smlouvy pro střet zájmů se má posuzovat individuálně dle okolností daného případu včetně vyhodnocení podmínek samotné pracovní smlouvy (mzda, rozvržení pracovní doby, počet týdnů dovolené apod.). Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu dále lze dovodit, že jsou-li podmínky pracovní smlouvy a mzdové podmínky standardní (tj.
Naproti tomu Nejvyšší soud se s předmětným nálezem Ústavního soudu v rozhodovací praxi nijak nevypořádal a nadále setrvává na svých závěrech, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána objektivně a pracovní smlouvy uzavřené za zaměstnavatele i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem) jsou pro konflikt zájmů neplatné. Podle Nejvyššího soudu tedy nadále není nutné zkoumat okolnosti případu (a tedy ani podmínky pracovní smlouvy) pro vyslovení neplatnosti takto sjednaných smluv.
Je bohužel evidentní, že soudní rozhodovací praxe není ani po letech v otázce platnosti/neplatnosti pracovních smluv, které uzavřela osoba v postavení statutárního orgánu za obě smluvní strany, jednotná.
Nejvyšší soud nerespektuje jasný názor Ústavního soudu, že neplatnost pracovních smluv uzavřených za obě strany stejnou osobou nevede automaticky k závěru o její neplatnosti. Nejvyšší správní soud naopak v souladu s názorem Ústavního soudu rozhoduje.
Z výše uvedeného v praxi plynou paradoxní situace, kdy jedna a ta samá pracovní smlouva může být v případě přezkumu z důvodu předmětného střetu zájmů Nejvyšším soudem (např. pro účely plnění ze zákonného pojištění zaměstnavatele za nároky zaměstnance z pracovního úrazu či nemoci z povolání) považována za neplatnou, což vede k odmítnutí plnění ze strany pojišťovny a tedy odnětí ochrany zaměstnance, zatímco v případě přezkumu Nejvyšším správním soudem (např. pro účely přiznání podpory v nezaměstnanosti) může být považována za platnou. Takový stav rozporu nemůže být akceptovatelný a nevede k právní jistotě ani v důvěře v rozhodování soudů.
Ať už se kloníte při výkladu na jednu či druhou stranu, nezbývá než upozornit, že současná situace dotčené právnické osoby uvádí do značné nejistoty. Tato nejistota zde bohužel pravděpodobně setrvá, dokud se soudní praxe v některém z budoucích případů neposune a nesjednotí či nedojde k jednoznačné změně legislativy (i takové, která dá jasná pravidla pro pravý i nepravý souběh funkcí a zahrne mezi okruh osob pojištěných nároků i ty týkající se „pracovních“ úrazů a nemocí z povolání i osob zastávajících role statutárního orgánu).
Uvedený stav, který fakticky nutí nesjednávat žádné pracovní vztahy s osobou, která je statutárním orgánem (či jeho členem), tedy ani v tzv. nepravém souběhu funkcí, a odnímá tak těmto osobám zákonnou ochranu pracovního práva, nelze akceptovat.
tags: #jednatel #a #zaměstnanec #v #jedné #osobě
