Povinnosti zaměstnanců v sociálních službách v České republice

Pracovníci sociálních služeb hrají klíčovou roli v zajišťování kvalitní péče a podpory pro osoby v nepříznivé sociální situaci. Jejich povinnosti jsou zakotveny v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a dalších právních předpisech.

Základní principy a povinnosti

Pracovníci sociální služby by měli v rámci uplatňování svých povinností vždy vycházet z § 2 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zákon o sociálních službách také výslovně uvádí, že sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.

Pomoc v oblasti sociálních služeb musí dle zákona také vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování.

Zákon tak v tomto bodě zdůrazňuje, že zaměstnanci v sociálních službách jsou povinni postupovat v rámci své pracovní činnosti tak, aby nenarušovaly práva klientů, deklarována v rámci Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv v oblasti lidských práv, kterými je Česká republika vázána.

Vnitřní pravidla a standardy kvality

Povinnost vytvářet při poskytování sociálních služeb takové podmínky, které umožní osobám, kterým poskytují sociální služby, naplňovat jejich lidská i občanská práva, a které zamezí střetům zájmů těchto osob se zájmy poskytovatele sociální služby, je ze zákona stanovena poskytovateli sociálních služeb, tedy zařízení. Vzhledem k tomu, že rámec základních práv klientů je upraven obecně, má v praxi podstatný vliv na jeho zachovávání vnitřní pravidla konkrétního zařízení sociální služby.

Tato vnitřní pravidla jsou kodexem chování klientů, ale také zaměstnanců sociální služby, která jsou „šita na míru“ konkrétnímu zařízení a vychází nejen z právních předpisů, ale také zkušeností konkrétního zařízení. Soubor vnitřních pravidel zařízení sociální služby jsou zaměstnanci sociální služby povinni dodržovat. Součástí vnitřních pravidel jsou také standardy kvality sociálních služeb, které tvoří soubor kritérií, jejichž prostřednictvím je definována úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personálního a provozního zabezpečení sociálních služeb a v oblasti vztahů mezi poskytovatelem a osobami.

Je však třeba zdůraznit, že ve smyslu § 91 zákona o sociálních službách, se i klienti v rámci smlouvy o poskytnutí sociální služby zavazují dodržovat vnitřní pravidla, stanovená poskytovatelem sociálních služeb. Zaměstnanci sociálních služeb jsou tak jednoznačně oprávněni vyžadovat plnění vnitřních pravidel ze strany klientů. Je však třeba uvést, že v případě, že tedy klienti poruší své povinnosti, pak jsou odpovědni za taková porušení jako každá jiná osoba.

Mlčenlivost

Pracovníci sociálních služeb jsou také vázáni důležitou povinností podle § 100 zákona o sociálních službách zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby, které se při své činnosti dozvědí. Tato povinnost trvá i po skončení pracovního vztahu.

Zaměstnanci obcí a krajů, zaměstnanci státu a zaměstnanci poskytovatelů sociálních služeb jsou povinni zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek nebo s nimiž vykonává sociální pracovník činnosti podle § 109, které se při své činnosti dozvědí, není-li dále stanoveno jinak. Tato povinnost trvá i po skončení pracovního vztahu.

Povinnosti zachovávat mlčenlivost mohou být osoby uvedené ve větě první zproštěny pouze tím, v jehož zájmu tuto povinnost mají, a to písemně s uvedením rozsahu a účelu.

Údaje týkající se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek nebo s nimiž vykonává sociální pracovník činnosti podle § 109, které se subjekty uvedené v odstavcích 1 a 2 při své činnosti dozvědí, sdělují jiným subjektům, jen stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní zákon; jinak mohou tyto údaje sdělit jiným subjektům jen s písemným souhlasem osoby, které jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek.

Zobecněné informace a souhrnné údaje, které ministerstvo, obce a kraje získají při své činnosti, mohou být bez uvedení konkrétních jmenných údajů využívány zaměstnanci ministerstva, obcí a krajů při vědecké, publikační a pedagogické činnosti, nebo ministerstvem pro analytickou a koncepční činnost.

Kvalifikace a vzdělávání

Sociálním pracovníkem se může stát ten, kdo je způsobilý k právním úkonům, je bezúhonný, zdravotně způsobilý a má potřebnou odbornou způsobilost. Způsobilost k právním úkonům se posuzuje podle občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) a o jejím omezení či úplném zbavení rozhoduje soud, který zároveň stanovuje opatrovníka. Osobně nepovažuji za příliš reálné, že by se o pracovní místo ucházel takov člověk, nicméně tato podmínka se může stát důležitou u stávajících sociálních pracovníků. Pokud jim bude omezena z nějakého důvodu způsobilost k právním úkonům, nemohou již nadále zastávat pozici sociálního pracovníka /a je to důvod pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. e) - nesplnění předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce/.

Bezúhonným je podle § 79 zákona ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen pro kterýkoliv úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s vykonáváním činností při poskytování sociálních služeb nebo činností s nimi srovnatelných. Případně jestliže mu bylo toto odsouzení již zahlazeno (podle povahy trestného činu od 3 do 10 let po výkonu trestu). Bezúhonnost se dokládá výpisem z evidence rejstříku trestů, který nesmí být starší 3 měsíců. Je vhodné, aby výpis byl překládán při výběrovém řízení na nového zaměstnance obce - sociálního pracovníka. O doložení tohoto výpisu bych pro jistotu požádal i stávající sociální pracovníky.

Zdravotní způsobilost zjišťuje a posudek vydává praktický lékař. Postačuje pouhá prohlídka fyzického stavu. Není třeba speciálních psychotestů (proti čemuž někteří odborníci při přípravě zákona protestovali). Poslední, co musí adept na post sociálního pracovníka prokázat, je odborná způsobilost. Česká společnost již tradičně přisuzuje váhu dosaženému vzdělání a ani v tomto ohledu tomu není jinak.

Požadováno je minimálně vyšší odborné vzdělání v oborech zaměřených na sociální práci, sociální pedagogiku, sociálně právní činnost nebo charitní práci. V ideálním případě by funkci měl vykonávat vysokoškolák (bakalář nebo magistr) vzdělaný v sociální práci, politice, pedagogice, péči nebo speciální pedagogice.

Sociální pracovník má (ničím nesankcionovanou) povinnost průběžně se vzdělávat. Toto vzdělání může mít několik podob (§ 11 odst. 3 zákona) - specializační vzdělávání zajištěné vysokou nebo vyšší odbornou školou, účast v akreditovaných kursech, odbornou stáž v zařízení sociálních služeb nebo účast na školicí akci. Nejpřijatelnějším v praxi by mohlo být absolvování školicí akce nebo stáž u poskytovatele sociálních služeb (který je pro toto akreditován). V otázce dalšího vzdělávání se postupuje standardně podle příslušných ustanovení zákoníku práce (§ 141a a následující).

Limity sociální práce

Sociální práce má své limity, které je nutné brát v úvahu. Tyto limity zahrnují:

Legislativní předpisy: Sociální práci stanovují limity legislativní předpisy (zákony a vyhlášky), zejména zákon o sociálních službách.
Dobrovolná spolupráce: Sociální práce je založená na dobrovolné spolupráci. Pokud člověk nechce svou situaci řešit nebo nechce při řešení spolupracovat se sociálním pracovníkem, je nutné to respektovat, spolupráci nelze nařídit.
Dostupné kapacity sociálních služeb: Častým limitem, na který sociální pracovníci narážejí, jsou aktuálně dostupné kapacity sociálních služeb, a to především pobytových sociálních služeb pro osoby zdravotně postižené a pro seniory.

I přes tyto limity je sociální práce nepostradatelná pro zajištění důstojného života osob v nepříznivé sociální situaci.

Pracovní podmínky

Definici pracovních podmínek by snad bylo možno přece jen ze zákoníku práce dovodit, a to na základě ustanovení, která termín „pracovní podmínky“ obsahují. Jazykovým výkladem § 38 odst. 1 písm. a) ZP je možno dovodit, že pracovní podmínky je povinen vytvářet především zaměstnavatel, a to dle právních předpisů, smluv (a)nebo vnitřních předpisů. Znamená to tedy, že pracovní podmínky jsou podmínky týkající se např. úkolování zaměstnance dle pracovní či kolektivní smlouvy, výplata mzdy a odměňování zaměstnance, podmínky bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“).

Dále je možno z § 110 odst. 4 ZP dovodit i to, že pracovní podmínky spočívají např. v rozvržení pracovní doby (směnný provoz, práce ve dnech pracovního klidu, práce v noci, práce v provozech s nepřetržitou pracovní dobou), ve škodlivosti nebo obtížnosti dané působením negativních vlivů pracovního prostředí a dle rizikovosti pracovního prostředí.

Pracovní podmínky jako takové nemohou být nikdy vytvářeny obecně nebo nezávisle na druhu vykonávaných prací, na oboru lidské činnosti, a proto se vážou především k pracovnímu prostředí. Zákoník práce ani žádný jiný právní předpis však pojem pracovního prostředí, stejně jako pojem pracovní podmínky, nedefinuje.

Pod pojmem pracovního prostředí si lze představit místo obklopující zaměstnance v pracovním procesu. Pracovní prostředí je tedy součástí životního prostředí. Pokud půjdeme ještě dále v precizování pracovního prostředí, dojdeme k pojmu pracoviště, pojmu taktéž nedefinovanému žádným předpisem. Pracoviště je pojmem nejúžeji vymezujícím působení zaměstnance, neboť se jedná o místo, kde zaměstnanec vykonává fakticky vlastní závislou práci dle pokynů zaměstnavatele.

Ustanovení o pracovních podmínkách by měla být, dle zákoníku práce, obsažena i v části desáté (Péče o zaměstnance), hlavě I § 224-226 zákoníku práce, nazvané pracovní podmínky zaměstnanců. Tato tři ustanovení hlavy první by jen stěží mohla obsáhnout veškerá ustanovení ošetřující pracovní podmínky zaměstnanců.

Je proto potřeba prostudovat celou část desátou, rozdělenou do čtyř hlav, kde jsou další ustanovení o pracovních podmínkách zaměstnanců týkajících se odborného rozvoje zaměstnanců (hlava II), stravování zaměstnanců (hlava III), zvláštních pracovních podmínek některých zaměstnanců (hlava IV).

Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení o pracovních podmínkách jsou obsažena na více místech zákoníku práce. Co se týká části desáté, nazvané Péče o zaměstnance, považuji název této části za nepřesný a v celkovém kontextu předpisu za matoucí.

Jak uvedeno výše, pracovní podmínky jsou vytvářeny zaměstnavatelem v souladu se zákoníkem práce, s ujednáními individuálních smluv, s ujednáními kolektivních smluv a případně i s ustanoveními vnitřních předpisů, pokud jsou zaměstnavatelem vydány.

Jedná se tedy o velmi širokou škálu ustanovení, ujednání a není v možnostech této expertizy obsáhnout vše, neboť by se jednalo prakticky o komentování zákoníku práce a souvisejících předpisů.

Mzdy v sociálních službách

V České asociace streetwork (ČAS) sdružujeme organizace poskytující sociální služby zřizované a fungující dle zákona 108/2006 Sb. Tyto organizace tedy stručně řečeno pracují na objednávku státu. Neziskové a církevní organizace takto v Česku zajišťují většinu sociálních služeb. Stát si objednává u organizací důležité činnosti, které napomáhají k soudržnosti celé společnosti, a má za ně adekvátně zaplatit.

Od počátku existence Zákona 108, tedy po dobu sedmnácti let, však tyto organizace nevědí ani jeden rok dopředu, kolik jim stát za sociální služby zaplatí. Letos v září jsme mezi členy asociace udělali průzkum o mzdách, které mají jejich zaměstnanci/kyně. Průměrná nástupní mzda sociálního pracovníka v našich členských organizacích byla 27 300 korun hrubého, přičemž po prvním roce dojde k navýšení průměrně na 28 600 korun a po třech letech na 29 800 korun. Důstojná mzda přitom pro Českou republiku činí 33 909 korun a pro Prahu dokonce 39 974 korun (data za první čtvrtletí 2022).

Díky zmíněné nejistotě s financováním navíc často pracovníci a pracovnice služeb nemají smlouvy na dobu neurčitou, což kromě celkové nejistoty přináší i řadu dalších komplikací.

Sociální pracovníci mají z podstaty své profese pomáhat druhým, kteří se nacházejí v tíživé situaci, být jim nablízku, řešit jejich nepříznivou sociální situaci a pečovat o jejich důstojnost. Důstojná mzda je koncept, který popisuje situaci lidí žijících dlouhodobě „mezi stavem vyložené chudoby a zajištěním skromné materiální důstojnosti. Zažívají ji lidé - mnohdy i tací, kteří pracují na plný úvazek - kteří sice pokryjí výdaje nutné k bezprostřednímu přežití, ale mohou mít problém s pokrytím dalších běžných nákladů“ (cituji z webu www.dustojnamzda.cz).

Platové třídy

Platové podmínky u sociálního pracovníka se řídí jako u dalších zaměstnanců ve veřejné správě, tj. nařízením vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Sociální pracovník je podle katalogu prací zařazen v 7. - 12. platové třídě, což znamená odměnu ve výši od 10 130 Kč do 21 890 Kč (matematický průměr je 16 010 Kč).

Jen okrajově upozorňuji na to, že zákon rozlišuje sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách (§ 116 zákona). Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo u poskytovatele sociálních služeb vykonává práci zahrnující přímý kontakt s klientem a de facto poskytnutí sociální služby (například pomoc při oblékání, donáška jídla, vytváření zájmové činnosti). Na pracovníky v sociálních službách se kladou nižší požadavky, co se týče odborné způsobilosti (střední vzdělání, někde i základní vzdělání), ale jde skutečně o zaměstnance poskytovatelů sociálních služeb, tedy nikoliv obcí.

Obce budou potřebovat sociální pracovníky, ne pracovníky v sociálních službách - dejte si na toto dělení pozor při vypisování případných výběrových řízení.

Spolupráce s policií

Následující materiál především osvětluje, proč se jedná o kolizi pouze zdánlivou, a ukazuje, jak se může zachovat ten, kdo chce v dané situaci respektovat nejen zákon, ale i etický rozměr sociální práce.

Policisté, kteří se dožadují informací o klientovi, by měli zbavení povinnosti mlčenlivosti soudcem spolehlivě doložit. Stane-li se tak, zaměstnanec v potřebné míře spolupracuje, vyvaruje se přitom zveřejnění údajů o jiných klientech, na které se uvedené zproštění mlčenlivosti nevztahuje. Tím by se dostal za hranici zákona a hrozil by mu sankční postih.

V opačném případě - není-li k dispozici souhlas soudce - nelze požadavku vyhovět s odkazem na výše rozebrané důvody.

Mohou namítat, že povinnost mlčenlivosti „promluvením“ vlastně nezaniká a pouze přechází ze zaměstnanců poskytovatele na orgány činné v trestním řízení, které jsou rovněž vázány mlčenlivostí o skutečnostech, které jim byly svěřeny. Mohou se též ohrazovat, že zákon o sociálních službách je ve vztahu k trestnímu řádu, popř. zákonu o policii, nepodstatný nebo neúčinný. Policisté zkrátka mohou, a mnohdy budou, vyvíjet větší či menší míru nátlaku, aby potřebné informace od poskytovatelů získali.

Ať již však bude taktika policistů v praxi jakákoli, je nezbytné, aby zaměstnanci poskytovatele vytrvali v hájení své zákonem dané povinnosti mlčenlivosti a policisty upozornili na popsaný právní stav s tím, že až bude obstarán souhlas soudu, rádi budou s policií spolupracovat.

V případě, že příslušníci PČR i nadále vyvíjejí tlak na zaměstnance služby, eventuálně vyhrožují zahájením trestního stíhání, oznámením přestupku nebo jsou dokonce hrubí apod., je třeba tuto situaci považovat za mimořádnou událost a postupovat podle „Operačního manuálu“ služby podobně jako v jiných mimořádných událostech týkajících se PČR.

tags: #zamestnanci #v #socialnich #sluzbach #povinnosti