Vznik Zaměstnavatele z Důvodu Právního Nástupnictví a Jeho Podmínky
Nejpočetnější skupinu subjektů činných ve zdravotním pojištění dlouhodobě představují zaměstnavatelé, plnící zákonné povinnosti za sebe a za své zaměstnance.
Otázka právního nástupnictví zasahuje ve větší či menší míře většinu právních odvětví, a ne jinak je tomu i v pracovním právu.
Problematika právního nástupnictví je ve zdravotním pojištění řešena v ustanovení § 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Právní nástupce zaměstnavatele ručí za pojistné, které měl platit předchůdce. Příslušná zdravotní pojišťovna je povinna na žádost právního nástupce vykázat evidovanou výši dlužného pojistného.
V prvé řadě je třeba zmínit, že dle ustanovení § 338 odst. 1 ZP může k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojít pouze v případech stanovených přímo ZP či zvláštním právním předpisem.
K přechodu práv a povinností může dojít pouze z důvodů daných zákonem při naplnění všech určených předpokladů.
Sám ZP pak připouští přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v situaci, kdy dochází k převodu činnosti zaměstnavatele či jeho částí nebo k převodu úkolů zaměstnavatele či jejich části (viz § 338 odst. 2 věta prvá ZP).
Jedním ze zvláštních právních předpisů, na které výše uvedené ustanovení ZP odkazuje, je zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který např. ve svém § 2175 odst. 2 stanoví, že „koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.“
Obdobně pak může k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojít na základě zák. č.
Převodem činnosti (převodem zaměstnavatele) se rozumí změna právnické nebo fyzické osoby odpovědné v právním slova smyslu za činnost dosavadního zaměstnavatele, a to bez ohledu na to, jaký je právní důvod převodu, a na to, zda byla na nabyvatele převedena vlastnická práva.
Otázka přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, při jejím řešení nelze vycházet jen z tvrzení účastníků o tom, koho považují za právního nástupce, která by soud mohl vzít za svá (§ 120 odst. 4 o. s. ř.).
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. zn. 14 C 34/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 2. 2011 (v průběhu řízení doplněnou) domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 432 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a povinnost platit jí od 1. 3. 2011 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 12 000 Kč měsíčně.
Žalobu zdůvodnila tím, že v době od 1. 8. 1979 do 7. 8. 1990 byla zaměstnankyní Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy, Fakultní nemocnice v Praze 10 (právního předchůdce žalované), kde pracovala jako zdravotní sestra a dne 7. 11. 1983 utrpěla pracovní úraz (při noční službě uklouzla, upadla a udeřila se do hlavy).
V důsledku tohoto úrazu byla u žalobkyně diagnostikována poúrazová epilepsie s epileptickými povahovými změnami a těžkým poškozením afektivity v oblasti emocí a kognitivních funkcí, pro tyto následky se žalobkyně stala plně invalidní a od 8. 8. 1990 jí byl přiznán plný invalidní důchod; z tohoto důvodu také skončil pracovní poměr žalobkyně.
V roce 1987 zaměstnavatel zaplatil žalobkyni náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti.
Po skončení pracovního poměru žalovaná zaplatila žalobkyni částku 4 779,50 Kč jako jednorázovou rentu za dobu od 8. 8. 1990 do 31. 5. 1991 a od 1. 6. 1991 do 31. 8. 1994 platila žalobkyni měsíční rentu 489 Kč, kterou od 1. 9. 1994 přestala vyplácet; o odškodnění byla uzavřena písemná dohoda, která však nebyla žalobkyni vydána.
Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nezanikl, domáhá se žalobkyně zaplacení náhrady zpětně za tři roky před 1. 3. 2011 a placení měsíční renty od 1. 3.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5. 2. 2014 č. j. 14 C 34/2011-146 žalobu „co do částky 144 000 Kč za období od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2009“ zamítl a rozhodl, že „co do základu je nárok žalobkyně za období od 1. 3. 2009 důvodný“.
Výrok o zamítnutí žaloby co do 144 000 Kč soud prvního stupně odůvodnil promlčením nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2009, k němuž došlo po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 261 odst. 1 a § 263 odst. 3 zákoníku práce).
Vzhledem k tomu, že úraz žalobkyně ze dne 7. 11. 1983 je úrazem pracovním a že mezi tímto pracovním úrazem a poškozením zdraví žalobkyně (poúrazová epilepsie a organický psychosyndrom), pro které jí byl přiznán plný invalidní důchod, je příčinná souvislost, shledal soud prvního stupně - poté, co dospěl k závěru, že žalovaná je právním nástupcem původního zaměstnavatele žalobkyně Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy - uplatněný nárok za dobu od 1. 3.
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2014 č. j. 23 Co 304/2014-173 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dospěl k závěru, že soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s otázkou pasivní legitimace žalované, neboť dostatečně nezkoumal způsob jejího vyčlenění z Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m.
Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. 14 C 34/2011-254 žalobu zcela zamítl a rozhodl, že žalované ani České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se ve vztahu k žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
V návaznosti na přechodné ustanovení čl. III bodu 8 zákona 231/1992 Sb. učinil závěr, že na nárok na náhradu škody z pracovního úrazu žalobkyně se nevztahovalo zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů.
Vzal za prokázané, že Ústav národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy zanikl „zrušením s likvidací“ (rozhodnutí o zrušení se s ohledem na postižení archivu povodněmi v roce 2002 nedochovalo) dnem 12. 10. 1996, který je uveden v Administrativním registru ekonomických subjektů, a dovodil, že jeho práva a závazky podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), přešly na zřizovatele - Magistrát hl. m. Prahy.
Žalovaná, která byla zřízena ke dni 1. 1. 1991, se tedy nestala „nástupnickou organizací“ Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy a není ve věci pasivně legitimována.
Za nadbytečné s ohledem na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně považoval doplnění dokazování o žalobkyní navrhovanou zprávu Magistrátu hl. m. Prahy, výslech svědků J. V., L.
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016 č. j. 23 Co 77/2016-310 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná.
Poukázal na to, že žalobkyně přes poskytnuté poučení nesplnila důkazní povinnost k tvrzené odpovědnosti žalované za škodu vzniklou pracovním úrazem; ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že tvrzení žalobkyně nemohou prokázat důkazy, které soud prvního stupně odmítl provést.
Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu věc správně posoudil i po právní stránce a poukázal na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 125/2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3246/2006, na které poukazovala žalobkyně, na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká odlišného subjektu, než byl zaměstnavatel žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo: a) na vyřešení otázky hmotného práva, zda žalovaná je v pracovněprávních vztazích právním nástupcem Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy, b) na vyřešení otázky procesního práva, zda odvolací soud může rozhodnout o správnosti skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 občanského soudního řádu, a c) na vyřešení otázky procesního práva, zda odvolací soud mohl právní nástupnictví dovodit jen odkazem na nástupnický subjekt uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 125/2003, aniž by bylo přihlédnuto k okolnostem posuzovaného případu.
Dovolatelka má za to, že dovolací soud se již otázkou prokazování pasivní legitimace rušených ústavů národního zdraví v pracovněprávních vztazích zabýval v rozsudku ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3246/2006 a že odvolací soud v něm vyslovený právní názor nerespektoval.
Právní nástupnictví žalované prokazovala tím, že žalovaná s ní „po celou dobu“ jednala jako s poživatelkou renty, kterou jí hradila, a k tomu předložila listinné důkazy, odvolací soud však v rozporu s jejich obsahem (s odkazem na zásady zakotvené v § 132 občanského soudního řádu) dospěl k závěru, že se tak stalo bez právního důvodu.
Dovolací soud však v uvedeném rozhodnutí uvedl, že na základě volného hodnocení důkazů lze v pracovněprávních vztazích dovodit právní nástupnictví zaniklých ústavů národního zdraví i bez doložení delimitačních protokolů.
Dovolatelka je proto toho názoru, že užitím právního názoru uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 125/2003 bylo odvolacím soudem rozhodnuto „striktně formalisticky“, neboť nebylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem projednávané věci.
Odvolacímu soudu též vytkla, že nevzal v potaz jí navrhované důkazy k prokázání pasivní legitimace žalované (analogickým způsobem jako v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3246/2006), a zdůraznila, že žalovaná se považovala za právního nástupce zaměstnavatele dovolatelky a svůj postoj změnila až po zrušení mezitímního rozsudku odvolacím soudem; soud by měl vycházet z tvrzení žalované, podle kterého žalobkyně byla její zaměstnankyní v době od 1. 8. 1979 do 7. 8. 1990.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Uvedla, že rozhodnutím ministra zdravotnictví ze dne 25. 11. 1990 byla žalovaná zřízena jako nový subjekt, který se nestal nástupnickou organizací Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy, a že soudem prvního stupně bylo dostatečně zdůvodněno, který subjekt měl odpovědnost za „závazek“ vztahující se k pracovnímu úrazu žalobkyně a „proč nemůže být s tímto závazkem a povinností závazek plnit spojována žalovaná“.
Odvolací soud potom postupoval správně, pokud na tyto závěry soudu prvního stupně odkázal.
Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 5139/2016-356 tak, že dovolání žalobkyně zamítl a žalované nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud, který otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů posuzoval podle zákona 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 1989 do 31. 8. 1994, vyšel z konstantních závěrů soudní praxe, podle kterých k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít pouze na základě zákona (v případech stanovených ustanovením § 249 a 250 zákoníku práce a v dalších případech stanovených zvláštními zákony) a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelů.
Vzhledem k tomu, že zákon jako předpoklad pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nestanoví dobrovolné převzetí povinností z těchto vztahů jiným než povinným subjektem, dovolací soud dospěl k závěru, že nelze ze skutečnosti, že taková třetí osoba (ať již s vědomím, že takovou povinnost podle zákona nemá, nebo v omylu, že na ni tato povinnost přešla) dobrovolně poskytuje zaměstnanci plnění na uspokojení jeho nároku z pracovněprávního vztahu mezi ním a dosavadním zaměstnavatelem (např. nároku na náhradu škody způsobené pracovním úrazem), dovozovat, že na tuto třetí osobu přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu z dosavadního zaměstnavatele.
Přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a Ústavem národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy z tohoto dosavadního zaměstnavatele žalobkyně na žalovanou nelze proto dovozovat ze skutečnosti, že žalovaná do 31. 8. 1994 žalobkyni dobrovolně vyplácela (v podobě měsíční renty) náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
K posuzovanému přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu nemohlo podle dovolacího soudu dojít ani v případě, že by na základě smlouvy o převodu práva hospodaření k národnímu majetku byla převedena část zaměstnavatele žalobkyně na žalovanou ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce, neboť její pracovní poměr k Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy skončil ještě před tímto převodem, a proto práva a povinnosti tohoto (bývalého) zaměstnavatele vůči žalobkyni zůstaly nedotčeny (srov. § 250 odst. 2 zákoníku práce).
Povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobkyně na žalovanou nepřešla ani v souvislosti se zánikem Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy po ukončení jeho likvidace.
Zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly na jiného zaměstnavatele, nároky zaměstnanců z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné nebo smluvní pojištění podle ustanovení § 205d zákoníku práce, je povinen uspokojit stát (neuspokojil-li je orgán provádějící likvidaci zaměstnavatele) [srov. § 251 zák. práce ve znění účinném do 28. 5. 1992 a čl. III bod 8 zákona 231/1992 Sb.].
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že povinnost k uspokojení nároku žalobkyně přešla buď na pojišťovnu, nebo na stát (tím se v posuzované věci rozumí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí).
Vzhledem k uvedenému dovolací soud vyloučil, že povinnost k uspokojení uplatněného nároku přešla na zřizovatele Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m.
Na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3/18 vyslovil, že uvedeným rozsudkem dovolacího soudu „bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, rozsudek dovolacího soudu z tohoto důvodu rušil a „ve zbytku“ ústavní stížnost odmítl.
S ohledem na složitou transformaci ústavů národního zdraví bylo podle Ústavního soudu namístě, aby Nejvyšší soud zodpověděl alespoň jednoznačně otázku, kdo je nositelem pracovněprávních závazků zaniklého Ústavu národního zdraví, a neomezil se poté, co závěr soudů nižších stupňů o pasivní legitimaci magistrátu označil za nesprávný, na relativizující úvahu, že na straně žalované by se napříště měl ocitnout stát, případně pojišťovna, podle toho, zda se na případ stěžovatelky vztahuje někdejší právní úprava stran zákonného či smluvního pojištění odpovědnosti zaměstnavatele.
Ústavní soud má za to, že poskytne-li soud zaměstnanci, který je v posuzovaném pracovněprávním vztahu v postavení slabší strany, jednoznačné vodítko k zodpovězení otázky, nejedná v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Navíc Ústavní soud již dříve dovodil, že dojde-li ke změně právní subjektivity právnické osoby, která je účastníkem řízení, v jeho průběhu, je zjištění procesního nástupnictví původně žalovaného existujícího subjektu úřední povinností soudu.
V projednávané věci pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že původní zaměstnavatel stěžovatelky byl jedním z ústavů národního zdraví, které byly v minulosti hromadně (avšak nikoli jednotným způsobem) rušeny nebo transformovány.
K otázce určení pasivně legitimovaného subjektu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že po ukončení likvidace Ústavu národního zdraví přešla povinnost k uspokojení nároku stěžovatelky buď na pojišťovnu, nebo na stát.
Pasivní legitimaci Magistrátu hl. m. Prahy vyloučil. Tento závěr považuje Ústavní soud za nedostatečný.
Nárok stěžovatelky na výplatu náhrady škody způsobené pracovním úrazem je nezpochybnitelný a nepromlčitelný, ve složité právní situaci způsobené transformací původního zaměstnavatele se stěžovatelka ocitla bez svého zavinění, navíc v postavení slabší strany sporu, Nejvyšší soud, jakožto sjednocovatel judikatury a poskytovatel závazného výkladu právních norem podústavního práva, je v posuzované věci povinen poskytnout stěžovatelce v otázce určení pasivně legitimovaného subjektu jednoznačný právní názor.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvo…
Zda v důsledku těchto změn dochází i k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je třeba posoudit na základě ustanovení § 338 a násl. zák. č.
Judikatura
Vrchní soud v Praze 6 Cdo 82/94 K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu a je vyloučeno, aby nastal jen např. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů.
NS ČR 21 Cdo 1422/2000 Na nového zaměstnavatele přecházejí jen práva a povinnosti vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dosavadním zaměstnavatelem trval alespoň v den převodu k novému zaměstnavateli.
Skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči bývalým zaměstnancům nedotčena.
Na nového zaměstnavatele přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů rovněž k těm zaměstnancům, s nimiž byl před převedením části (organizační složky) dosavadního zaměstnavatele rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl ke dni převodu pravomocně rozhodnut.
ÚS ČR 34/02, 53/2003 Sb. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů znamená, že dochází ke změně zaměstnavatele, kdy do všech práv a povinností dosavadního zaměstnavatele vstoupí nový.
Jinak se na pracovním poměru nic nemění. Přejímající zaměstnavatel je vázán také druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě a místem výkonu práce.
Pokud by tento zaměstnavatel nemohl přidělovat smluvenou práci, je na něm sjednat změnu. Jen když by na ni zaměstnanec nepřistoupil, připadá v úvahu např. rozvázání pracovního poměru.
Do té doby by šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Důvod pro rozvázání pracovního poměru je pak takový, že by zaměstnanci náleželo odstupné.
NS ČR 21 Cdo 2659/2003 Smlouva o postoupení pohledávky podle § 524 a násl. ObčZ (nyní § 1879 a násl. NOZ) je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem).
Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele).
S uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky ani zákoník práce, ani zvláštní právní předpisy nespojují přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, tedy není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného.
NS ČR 20 Cdo 2042/2005 V rámci přechodu pracovněprávních vztahů přechází na povinného (jako nového z…
Právní úprava
Právní úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vyplývající z § 338 odst. 2 ZP byla kritizována pro svoji "benevolenci", protože k přechodu docházelo již při pouhém převodu činností nebo úkolů zaměstnavatele, případně jejich částí, k jinému způsobilému zaměstnavateli.
Novela proto v souladu s evropskou judikaturou nově vymezila podmínky, které musejí být kumulativně splněny, aby bylo možné hovořit o převodu činnosti zaměstnavatele jako titulu k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, a to ve vazbě na tzv. hospodářskou jednotku.
| Podmínka | Popis |
|---|---|
| Činnost je po převodu vykonávána stejným nebo obdobným způsobem a rozsahem | Zajišťuje kontinuitu činnosti po převodu. |
| Činnost nespočívá zcela nebo převážně v dodávání zboží | Omezuje přechod na činnosti, které nejsou primárně zaměřeny na dodávku zboží. |
| Před převodem existuje skupina zaměstnanců | Skupina musí být záměrně vytvořena zaměstnavatelem za účelem výhradního nebo převážného vykonávání činnosti. |
| Činnost není zamýšlená jako krátkodobá | Činnost nemá spočívat v jednorázovém úkolu. |
| Je převáděn majetek nebo jeho užívací právo | Majetek je s ohledem na charakter činnosti pro její výkon zásadní. |
Dle přechodného ustanovení k novele přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jehož účinnost nastala před dnem nabytí účinnosti novely, se řídí dosavadním zněním zákoníku práce před novelou.
Výše popsané podmínky bylo proto možné vztáhnout až na přechod práv a povinností, který nastává s účinností nejdříve od 30. 7. 2020.
tags: #vznik #zaměstnavatele #z #důvodu #právního #nástupnictví
