Využívání kamer na pracovištích dnes není výjimečné, ale způsob jejich využití je striktně vymezený. Ačkoliv má zaměstnavatel právo zaměstnance kontrolovat, „špehování“ kamerovými systémy je už v určitých případech za hranou, a to i ze zákona.

Zákoník práce stanoví, že zaměstnavatel může zaměstnance sledovat na pracovišti a ve společných prostorách pouze, pokud má k tomu závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze jeho činnosti. Jde například o činnost s vysoce nebezpečnými chemikáliemi či vysokými finančními obnosy.

„Zákon stanoví, že na pracovišti mají kamerové systémy sloužit výhradně k ochraně majetku, zdraví a bezpečnosti,“ uvádí Miroslav Papoušek z advokátní kanceláře Valíček & Valíčková. „Není možné je využívat k běžné kontrole zaměstnanců, kontrole docházky a dodržování pracovní doby nebo ke kontrole pracovní disciplíny. V těchto případech má zaměstnavatel zvolit méně invazivní způsoby jako čipové karty nebo dozor vedoucího,“ dodal Miroslav Papoušek s tím, že problémy vznikají zejména kvůli tomu, že kamery snímají nejen majetek, ale i zaměstnance a další osoby a pořízením záznamu tak dochází ke zpracování osobních údajů.

Ospravedlnit lze kamerové systémy na pracovištích, jako jsou například tiskárny cenin, banky nebo šperkařské provozovny, jejichž zaměstnanci nakládají s peněžní hotovostí, cennými kovy nebo majetkem vysoké hodnoty, z bezpečnostních důvodů potom jaderné elektrárny, chemické podniky nebo muniční sklady.

V praxi tak nevadí samotné kamery, zásadní je způsob jejich využití. Ten popisuje zároveň to, že umístění dalších kamer, konkrétně v prostoru prodejny, bylo v tomto příkladu v pořádku. „Zaměstnavatel odůvodňoval provozování kamerového systému na pracovišti ochranou majetku, zdraví a prevencí nehod zaměstnanců. Tomu odpovídal způsob rozmístění a provoz kamer v prostoru prodejny, kdy kamery převážně zabíraly regály s vystaveným zbožím a dále místo kde docházelo k předávání hotovosti. V tomto případě bylo použití kamer v souladu s právními předpisy, avšak zaměstnavatel porušil jinou povinnost, a to informovat zaměstnance o rozsahu a způsobu provádění kontroly prostřednictvím kamerového systému.

Právní požadavky pro kamery na pracovišti

Provozování kamerového systému monitorujícího fyzické osoby obvykle představuje zpracování osobních údajů. Aby bylo legální, musí být prováděno v odpovídajícím rozsahu a na základě některého z právních titulů uvedených v čl. 6 GDPR. V praxi se obvykle jedná buď o zpracování nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce (čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR), nebo o zpracování nezbytné pro účely oprávněných zájmů příslušného správce (čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR).

Pokud závažný důvod pro sledování zaměstnanců najdete, neznamená to automaticky, že můžete kamery v práci nainstalovat. Musíte totiž uspět v tzv. balančním testu. Tento test vyžaduje vaše konkrétní zdůvodnění toho, že váš zájem za dosažení stanoveného cíle (např. zajištění bezpečnosti provozu nebo ochraně majetku) převážil nad zájmem zaměstnance na ochraně jeho soukromí. To bude možné pouze v případě, že kamerovým systémem spolehlivě dosáhnete svého cíle a zároveň ho nemůžete dosáhnout jinými, pro zaměstnance mírnějšími prostředky.

Informační povinnost zaměstnavatele

„Zcela zásadní je, že všechny osoby musí být o použití systému informovány a prostory, které kamery snímají, označeny,“ uvedl Miroslav Papoušek. Zaměstnanci by měli vědět, kolik kamer využíváte, k čemu slouží, kde jsou umístěny, po jakou dobu záznamy uchováváte i jak se zaměstnanci proti jejich použití můžou bránit. Informace lze zaměstnanci předat v podstatě jakkoliv. Zaměstnanec by ale měl být schopen textu jednoduše porozumět a zároveň vy byste měli být schopni prokázat, že se k zaměstnanci informace dostaly. Informační dokument by měl být stále aktuální.

Subjekt údajů musí být o užití kamerového systému vhodným způsobem informován. Podle GDPR se tak v prvním kroku může stát např. nápisem či piktogramem umístěným v monitorované místnosti a dále pak podrobnějšími informacemi splňujícími všechny náležitosti čl. 13 GDPR. Povinnost informovat zaměstnance však vyplývá nejen z GDPR ale i z výše uvedeného ustanovení zákoníku práce, které nastavuje přísnější pravidla. Zákoník práce říká, že zaměstnavatel je povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu monitorování a o způsobech jeho provádění.

Kam kamery neumisťovat?

„Nepřípustné je monitorování prostor, jako jsou sprchy, WC, šatny, kuchyňky a místnosti, sloužící k odpočinku zaměstnanců. Za účelem ochrany soukromí svých zaměstnanců by zaměstnavatel neměl snímat prostory sloužící k ryze soukromým účelům (obecně prostor šaten, toalet, sprch apod. pokud k tomu nebyl dán zvláště naléhavý důvod jako např. časté krádeže v šatnách a ochranu by nebylo možné zajistit jinak). Kamerový záznam by v takovém případě měl být pořizován jen v době, kdy šatny nejsou užívány k převlékání.

Nejtypičtějším je použití kamer na chodbách a u vchodů na pracoviště či do střežených prostor (např. sklad toxických látek). Permanentní monitorování pracovního místa zaměstnance ve většině případů neprojde testem proporcionality. Kamery by rozhodně neměly být instalovány do prostor, které slouží k hygieně zaměstnance, typicky sprchy, šatny či WC. Je lepší se rovněž vyhnout instalování kamer do prostor určených pro „soukromé“ aktivity zaměstnanců, jako jsou jídelny a kuchyňky či odpočinkové místnosti.

Hranice přípustnosti nepřetržitého sledování zaměstnance upřesnil například Nejvyšší správní soud ve sporu Úřadu pro ochranu osobních údajů a společnosti STUDEN AGENCY k.s. V daném případě chtěla společnost STUDENT AGENCY k.s. umístit v přední části svých autobusů kameru, která by snímala pouze řidiče a stevarda. Dle předmětné společnosti tím měla být zajištěna ochrana jejího majetku, zaměstnanců a přepravovaných osob, včetně ochrany jejich zdraví.

Doba uchování záznamu z kamery na pracovišti

Zároveň máte povinnost zajistit, že se kamerové záznamy budou co nejrychleji po pořízení mazat. Záznamy byste si měli nechat pouze po dobu, po kterou je potřebujete k dosažení stanoveného účelu - typicky k ověření, zda záznam nezachycuje nějakou nekalou činnost. ÚOOÚ zastává názor, že by záznamy měly být po max. po 72 hodinách vymazány, pokud si je důvodně nepotřebujete ponechat delší dobu. Například proto, že jste na záznamu zachytili zloděje a potřebujete záznam jako důkaz v trestním řízení. Záznamy byste měli také dostatečně zabezpečit před jejich zneužitím. K tomu musíte plnit i další povinnosti, které se obecně vztahují na zpracování osobních údajů.

Záznam pořízený kamerovým systémem je možné uchovávat zpravidla maximálně po dobu 72 hodin od pořízení. Pokud je potřeba uchovávat záznam po delší dobu, je potřeba takovéto delší uchovávání řádně odůvodnit konkrétními skutečnostmi vyplývajícími z praxe zaměstnavatele. Delší lhůta by mohla být odůvodněna např.nepřítomností oprávněné osoby v určitých obdobích (v případě, že oprávněná osoba nemá určeného zástupce), např. v době dovolených;uzavřením objektu pro oprávněně vstupující po určitou dobu;faktem, že v záběru kamery je například balení a expedice výrobků, u kterých je delší reklamační doba, ovšem bez záběru na zaměstnance.

Ochrana záznamů z kamerového systému

Každý zaměstnavatel je povinen nastavit a dokumentovat jasný a transparentní proces pro nahlížení do záznamů pořízených kamerovým systémem a další manipulaci s nimi. Nahlížení by mělo být povoleno jenom úzce vyhrazenému okruhu osob z předem jednoznačně stanovených důvodů. Typicky se bude jednat o případy podezření z konkrétní trestné činnosti či přestupku nebo škody na majetku. Každý přístup k záznamům pořízených kamerovým systémem by mělo být pečlivě evidován, aby bylo zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu do záznamů nahlížel. Rovněž je velmi vhodné stanovit postup, jak je možné se záznamem dále nakládat, včetně způsobu a dokumentování předání části záznamu dalším osobám (např. orgánům činným v trestním řízení či pojišťovně).

Jakýkoliv svévolný přístup k záznamům pořízeným kamerovým systémem (a manipulace s nimi) mimo stanovený proces je nutné považovat za porušení zabezpečení osobních údajů.

Záznamy o činnostech zpracování

Správce osobních údajů má podle čl. 30 GDPR povinnost vést záznamy o činnostech zpracování, za něž odpovídá. Zaměstnavatel provozující kamerový systém tak musí vést, a pravidelně aktualizovat, záznam o činnostech zpracování pro kamerový systém. Jak by měl takový záznam o činnostech zpracování pro kamerový systém vypadat, je možné zjistit ze stránek Úřadu pro ochranu osobních údajů. Nad rámec informací, které uvádí dozorový úřad ve svém příkladu, autor doporučuje, aby záznam obsahoval i podrobnější informace o umístění jednotlivých kamer a ukázku míst, které kamery snímají.

Co na použití kamer na pracovišti říká Evropský soud pro lidská práva?

Použitím kamerových systémů na pracovišti se opakovaně zabýval i Evropský soud pro lidská práva (ESLP). V kauze Antović a Mirković proti Černé Hoře ESLP dospěl k závěru, že natáčením posluchárny na univerzitě bylo porušeno právo vyučujících této univerzity na respektování jejich soukromého života a tím k porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. A to přesto, že o vyučující byli o monitorování na fakultě informováni. Podle soudu v daném případě nebylo postupováno v souladu s vnitrostátním právem, kdy ustanovení příslušeného zákona o ochraně osobních údajů stanovilo, že veřejné instituce, včetně univerzit, mohou natáčet vstupy do svých prostor, zatímco v projednávané věci byly natáčeny přednáškové místnosti. Navíc zákon uváděl, že zařízení pro natáčení může být instalováno pouze tehdy, pokud cíle vyjmenované v příslušném ustanovení, zejména bezpečí osob a majetku nebo ochrana utajovaných informací, nemohou být zajištěny jiným způsobem. V dané věci přitom neexistoval žádný důkaz o ohrožení majetku nebo osob.

Zajímavým byl i případ López Ribalda a další proti Španělsku. V něm ESLP posuzoval kauzu pěti pracovníků supermarketu, kteří byli zaměstnavatelem sledováni za účelem vyšetřování případné krádeže. Zaměstnavatel instaloval za účelem monitorování zaměstnanců viditelné i skryté kamery, avšak informoval své zaměstnance pouze o viditelných kamerách. Při posuzování zásahu do práva na soukromí dospěl senát třetí sekce ESLP původně k závěru, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud svůj závěr zdůvodnil tím, že zaměstnavatel ke skrytému sledování zaměstnanců sáhl z důvodu pouze obecného podezření, které nebylo namířeno na konkrétní zaměstnance, sledování nebylo časově omezené a zaměstnanci nebyli o skrytých kamerách informováni. Věc se nakonec dostala k velkému senátu ESLP, který rozhodl, že k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tomto případě nedošlo. Dle velkého senátu existence důvodného podezření zaměstnavatele na krádeže v obchodě založená na ztrátách v tržbách dostatečně odůvodňovala nařízené sledování. To dle senátu platí tím spíše v situaci, kdy hladké fungování podniku není ohroženo pouze podezřením z nesprávného chování jednoho zaměstnance, ale podezřením ze společného jednání několika zaměstnanců, protože to vytváří obecnou atmosféru nedůvěry na pracovišti. Rozsah ztrát zjištěný zaměstnavatelem napovídal, že krádeží se dopustilo více osob a že poskytnutí informace o sledování komukoli ze zaměstnanců by mohlo zmařit účel sledování. Cíl sledovaný zaměstnavatelem navíc nemohl být naplněn méně invazivními prostředky. Co se týče délky sledování, tak zaměstnavatel sice předem nestanovil délku trvání sledování, nicméně sledování trvalo deset dnů a bylo ukončeno, jakmile byli identifikováni viníci.

Jak je to s atrapou kamery?

Zajímavým případem se ÚOOÚ zabýval v minulém roce, kdy na základě podnětu zjistil během místního šetření, že zaměstnavatel nepoužíval funkční kamerový systém, ale pouze jeho atrapu. K porušení GDPR tak nedošlo, jelikož atrapa kamery nezpracovává žádné osobní údaje. Avšak vzhledem k tomu, že instalace kamerové atrapy může být považována za možné porušení pracovněprávních předpisů, ÚOOÚ předal věc k prošetření místně příslušnému inspektorátu práce. Ten porušení pracovněprávních předpisů skutečně potvrdil. Konstatoval, že zaměstnavatel instalací atrapy technologických prvků kamerového systému porušil zákoník práce, konkrétně ustanovení § 302 písm. c) zákoníku práce, dle kterého jsou vedoucí zaměstnanci povinni vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

Pozor také na atrapy kamer. I falešné kamery můžou dle vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) vytvářet na zaměstnance nepřiměřený tlak ze strany zaměstnavatele. Od ÚOOÚ sice pokutu nedostanete, jelikož nejde o zpracování osobních údajů, může si na vás ale posvítit inspektorát práce.

V této souvislosti je celkem škoda, že se ÚOOÚ blíže nezabýval vztahem mezi informační povinností správce vůči subjektům údajů (čl. 13 a 14 GDPR), tedy v tomto případě zaměstnancům, a použitím kamerové atrapy. Pokud by totiž zaměstnavatel zaměstnancům lhal a tvrdil jim, že používá skutečné kamery, tak by se podle autora článku dopustil porušení GDPR, jelikož by subjektům údajů neposkytl pravdivé informace o tom, jaké jejich osobní údaje jsou zpracovávány a jakým způsobem. V takovém případě by podle autora článku mohl být zaměstnavatel postižen jak za porušení pracovněprávních předpisů, tak za porušení GDPR.

Pokud by naopak zaměstnavatel v předmětném dokumentu o kamerách neuvedl nic, tak by tato absence informace mohla pro zaměstnance být znamením, že kamery jsou jenom atrapy a nedochází jejich pomocí ke zpracování osobních údajů. Každopádně rozpor mezi tím, co je napsané v dokumentu, kterým zaměstnavatel plní svou informační povinnost, a „tím, co zaměstnanci vidí na vlastní oči“, tedy kamerami nainstalovanými v prostorech zaměstnavatele, by v zaměstnancích i tak mohl budit pocit nejistoty a vyvíjet na zaměstnance tlak, který by i tak mohl být porušením výše uvedeného ustanovení § 302 písm.

Pokuty a sankce

Zaměstnavatelům přitom v případě odhalených pochybení při kontrolách hrozí až milionové pokuty. Mějte na paměti, že inspektorát práce může udělit pokutu až 1 milion korun v případě, že pro nainstalování kamer není vážný důvod, a pokutu až do výše 100 000 Kč za porušení informační povinnosti o rozsahu a způsobu kontroly.

„V případě, že nejsou dodrženy předpisy, nelze záznamy použít ani jako důkazní materiál a soud je jako důkaz neuzná.

Doporučení

Zda zrovna vy můžete na vašem pracovišti instalovat kamerový systém, bude vždy záležet na konkrétních okolnostech. Doporučujeme si proto důkladně promyslet, proč a k čemu kamerové systémy potřebujete.

Pokud se domníváte, že máte skutečný důvod sledovat své zaměstnance, musí váš důvod k dosažení určitého cíle, např. zajištění bezpečnosti, být silnější než právo zaměstnance na soukromí.

Shrnutí:

• Používání kamer na pracovišti je možné jen ze závažných důvodů (ochrana majetku, zdraví, bezpečnost).
• Zaměstnanci musí být o sledování informováni.
• Kamery nesmí být v prostorech určených k soukromým účelům.
• Záznamy musí být zabezpečeny a uchovávány jen po nezbytnou dobu.
• Je nutné vést záznamy o činnostech zpracování.

Oblast	Požadavky
Důvod sledování	Ochrana majetku, zdraví, bezpečnost
Informovanost zaměstnanců	Povinná, transparentní informace o rozsahu a způsobu sledování
Umístění kamer	Zákaz v soukromých prostorech (WC, šatny, atd.)
Uchovávání záznamů	Pouze po nezbytnou dobu (obvykle max. 72 hodin)
Zabezpečení záznamů	Ochrana před neoprávněným přístupem a zneužitím

tags: #sledovani #zamestnancu #na #kamerach #zakon

Oblíbené příspěvky:

• Rakouská mzda
• Možnosti financování zaměstnavatelů v ČR
• O Registru sociálních pracovníků
• Nemocenská: Jak dosáhnout prodloužení podpůrčí doby?
• Daňové aspekty nájmu bytu