Brigáda života a smrti: Historie a osudy československých jednotek v boji proti fašismu
Čechoslováci bojovali za druhé světové války na většině jejích bojišť. Svou jednotku vytvořili i na Balkáně. Ta byla pod názvem „1. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova“ založena 26. října 1943 u obce Bučje na severovýchodě Srbska. Brigáda se v náročných bojích mnohokrát vyznamenala a její působení stojí nespravedlivě poněkud ve stínu jednotek čs. armády na východní a západní frontě.
Před 2. světovou válkou žilo v Jugoslávii asi 250 000 Čechů a Slováků, z většiny šlo o výsledek dvou přistěhovaleckých vln v rámci habsburské monarchie. Přistěhovalectví Slováků započalo již v 18. století a soustředilo se do Vojvodiny a Slavonie. Čeští přistěhovalci mířili od 19. století do Durovarska ve Slavonii.
1. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova
Počátky československého protinacistického odboje na Durovarsku sahají do podzimu 1941 a ustanovení odbojové skupiny „Matija Gubec“ v mlýně „Jama“, jejímž zakládajícím členem byl Josef Vojáček - Taras. Na jaře 1942 vznikla na Durovarsku partyzánská skupina pod velením Josefa Hanzla. Na jaře 1942 pak Josef Vojáček navrhl na konferenci ve Zvečnu v pohoří Pupuk ustanovení samostatné jednotky z Čechů a Slováků.
Hlavní štáb NOV a PO v Chorvatsku k tomu vydal souhlas 19. února 1943 a 5. března vyšel rozkaz 4. divize, aby podřízené brigády vyslali Čechy a Slováky do Zvečna. Německá ofenziva formování pozdržela a prvních 150 mužů a žen zformovalo 1. československý prapor NOVJ v Cikotech 3. května 1943. Velitelem byl ustanoven Josef Růžička.
V polovině července prapor včleněný do XVII. brigády 28. divize prorazil obklíčení a přešel násilně řeku Sávu do Bosny. Za úspěchy v boji proti ustašovcům při přechodu Sávy v Krapije a následný boj v lese Železník, kde prorazili obklíčení a zničili nepřátelský obrněný vlak, získal prapor čestný titul „úderný“. Následovaly boje proti 373. německé divizi.
V zimě 1943/1944 byla brigáda nasazována na zásobovací mise a na jaře bylo rozhodnuto o nacionální homogenizaci jednotky. Došlo k odvelení 1. posávského praporu a v březnu 1944 se brigáda přesunula na Durovarsko a doplnila stavy mužstva z místních českých obcí. V srpnu osvobodila Končenice, udržela město proti několika protiútokům vyslaným z Daruvaru a v září se přesunula k trati Zágreb - Bělehrad. Přispěla tak k zářijovému osvobození Pakrace a Daruvaru. V daruvarském Českém národním domě převzala brigáda 1. října 1944 český prapor od omladiny z trojehlavy a jugoslávský prapor od omladiny okresu Daruvar.
V listopadu se brigáda zapojila do bojů u Našice ve Slavonii a z osvobozených obcí se přidali další bojovníci. Početní stav přesáhl tisíc bojovníků a v brigádě sloužilo již 915 Čechů a Slováků. Ve Vukojevcích byl proto 26. listopadu 1944 zřízen III. prapor.
V lednu 1945 se 1. čs. brigáda zapojila do vytváření předmostí na Drávě u Osijeku s cílem spojit se s III. jugoslávskou armádou. Během bojů u Seony nedaleko Našic padl 28. ledna 1945 zastupující velitel brigády Antonín Doležal. Brigáda musela pod německým tlakem s dalšími slavonskými jednotkami ustoupit do pohoří Papuk, kde probíhaly těžké boje komplikované zimními podmínkami. Dne 7. února 1945 padl také navrátivší se velitel brigády Josef Růžička.
Počátkem dubna byla brigáda s celou 12. divizí přesunuta mezi Slavonskou Požegu a Slavonský Brod a 15. dubna 1945 došlo u Drenjského Slatniku konečně ke spojení s III. jugoslávskou armádou a o devět dní později byla zařazena do IV. brigády nově vytvořené 12. divize Jugoslávské lidové armády, v jejímž stavu působila do konce války.
Databáze padlých ve 2. světové válce spravovaná Vojenským ústředním archivem uvádí jménem přes 340 padlých. Po válce příslušníci 1. čs. brigády NOVJ „Jana Žižky z Trocnova“ nastoupili 12. září 1945 k slavnostní přehlídce na pražském Staroměstském náměstí a převzali vyznamenání udělená prezidentem Edvardem Benešem. Asi 5000 Čechů a Slováků využilo nabídky k návratu do Československa a usadilo se v obcích na jižní Moravě.
Dnes můžeme hned dva pomníky připomínající oběti bojů v Jugoslávii nalézt v Jiřicích u Miroslavi. Rovněž na území dnešního Chorvatska byla a je připomínána řada obětí. Velitel brigády Josef Růžička byl po úmrtí dopraven do rodné vsi Otkopi a odtud slavnostně pochován na hřbitově obce Končanica, kde můžeme jeho hrob nalézt dodnes. Ve středu Končanic u Českého domu pak byla 22. prosince 1963 slavnostně otevřena „Česká ústřední škola Josefa Růžičky“. V parčíku před budovou se nachází busta Josefa Růžičky a dva pomníky místním obyvatelům. Ten starší, odhalený v roce 1951, připomíná 17 padlých čs. Novější pomník upomíná oběti bojů občanské války. Pomník bojovníkům 1. čs. brigády nalezneme také v obci Otkopi. Josef Růžička, od 27. července 1953 národní hrdina Jugoslávie, je připomenut bustou také u ústředního pomníku osvobozeneckého boje v Daruvaru. O všechny zmíněné pomníky se dodnes vzorně starají místní obyvatelé.
Na hřbitově obce Dežanovač má být dodnes uchován také hrob náčelníka štábu brigády a zastupujícího velitele, Antonína Doležala. Několik bojovníků čs. brigády je uvedeno také na pomníku padlým obce Šibovač. Mezi nimi také zkomolené jméno Vávra Fanika, dle čs. úřadů Františka Vávrová, které ale její spolubojovníci říkali Fanda Vávrů. Samotný hrob této devatenáctileté bojovnice a ošetřovatelky se zatím nepodařilo nalézt a pravděpodobně podlehl zubu času. Padla během zimních bojů v pohoří Papuk a nalezla místo posledního odpočinku v blízkosti cesty mezi obcemi Velika a Slatinsky Drenovac. Na ramenou dřevěného kříže měl dle pamětníků být vypálen nápis: „Za vaši svobodu, za vaše životy - položila svůj život - Fanda Vávrů, bojovnice 1. českoslov. brigády ‚Jana Žižky z Trocnova‘, v boji o vrchol Kolce, zasažena smrtící ranou z ruky tyrana.
Mapa Československa
Viděný potenciál československé jednotky vedl 5. září 1943 k jejímu stažení z fronty za účelem reorganizace. Dne 26. října 1943 vydal štáb nadřízeného VI. sboru rozkaz č. 16 o zřízení 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova z 1. československého úderného praporu, 1. posávského úderného praporu a části XII. úderné brigády spolu s díly západní a východní skupiny. Velitelem se stal dosavadní velitel 1. posávského praporu Milan Joka, politickým komisařem Josef Vojáček - Taras, zástupcem velitel Arnošt Jasmín, zástupcem komisaře Alexandr Jovanovič, náčelníkem štábu byl jmenován Antonín Doležal a zpravodajským důstojníkem štábu brigády Josef Hanzl. Jak je patrné, nešlo ještě o čistě československou jednotku. Brigáda o 588 mužích a ženách byla v tomto období složena z 298 Čechů a Slováků, 201 Srbů, 69 Chorvatů a 20 příslušníků jiných národností.
Slib přednášený velitelem Milanem Jokou, který příslušníci brigády složili, měl končit slovy: „Přísahám svému národu a svému veliteli soudruhu Titovi, že budu bojovat, pokud i poslední fašista neodejde z naší země.“
Struktura 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova (říjen 1943)
| Funkce | Jméno | Národnost |
|---|---|---|
| Velitel | Milan Joka | Srb |
| Politický komisař | Josef Vojáček - Taras | Čech |
| Zástupce velitele | Arnošt Jasmín | ? |
| Zástupce komisaře | Alexandr Jovanovič | ? |
| Náčelník štábu | Antonín Doležal | ? |
| Zpravodajský důstojník | Josef Hanzl | ? |
2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR
Součástí naší zahraniční armády v Sovětském svazu byla i 2 čs. samostatná paradesantní brigáda, od jejíhož vzniku právě letos uplynulo 70 let. A je na co vzpomínat. Bylo to 1. ledna 1944, kdy byla tato budoucí brigáda zřízena, a to ve městě Jefremov, 340 km jižně od Moskvy, známém rozsáhlým chemickým průmyslem.
Základní kádr nové jednotky tvořili Slováci z 1. Slovenské pěší divize, která byla v červnu 1941 nasazena na východní frontě proti SSSR, avšak v říjnu 1943 její příslušníci přešli houfně k Rudé armádě. Ze zajateckého tábora v Usmani ve Voroněžské oblasti dovezly od 9. 1. 1944 ešalony 2030 Slováků, 10. a 11. 1. 1944 přijelo z Buzuluku vlaky na 680 příslušníků Čs. náhradního praporu (mezi nimi Volyňští Češi a navrátilci ze sovětských gulagů). Čechů byly asi čtyři stovky.
K 31. lednu 1944 měla formovaná parabrigáda 2 714 mužů, z toho 60 důstojníků a 4 rotmistry. Velitelem 2. brigády byl ustanoven pplk. Vladimír Přikryl, jeho zástupcem pplk. Viliam Lichner a náčelníkem štábu škpt. Vilém Sacher. Rozkazem Čs. náhradního praporu ze dne 29. 1. 1944 bylo k parabrigádě přemístěno jmenovitě i 25 děvčat, která svoje mládí zasvětila službě v armádě a bojům na frontách 2. světové války.
Život v Jefremovu, výcvik a další nasazení ve válce popisuje bývalá příslušnice 2. čs. samostatné paradesantní brigády - npor. v.v. Božena Ivanová, rozená Fialová, narozená 18. Můj otec pracoval v Sovětském svazu v podnicích těžkého průmyslu a v roce 1941 se podílel na evakuaci technologických továrních zařízení do týlu. Celá naše rodina se pak přesunula do Omska a následně do Alma-Aty, kde jsme uslyšeli zprávu o formování čs. zahraniční jednotky.
Uposlechli jsme výzvy v tisku a vydali se na strastiplnou cestu do Buzuluku, kam jsme dorazili v srpnu 1942. Tehdy mi bylo patnáct let. Byla jsem vedena jako vojín - elév, ale musela jsem spolu s dalšími chodit do školy. Učili jsme se ve sklepě budovy kina, protože ve větších budovách byly lazarety nebo kasárna.
16. prosince 1943 jsem rovnou ze školy nastoupila k odvodu. Spolu se mnou byly odvedeny i moje kamarádky Vlasta Kadaňková a Lýdie Studničková. Po Vánocích 1943 byla zrušena posádka Buzuluk a město bylo opuštěno. Následoval přesun ešalony do Jefremova. My ženy jsme měly ubikace v Lomonosovově ulici. Přiděleny jsme byly ke spojovací rotě, jejímž velitelem byl Pavol Graus. Ten nás od samého počátku neměl v lásce a zvýšenou náročností se nás snažil odradit od vojenské služby k „návratu k mamičke“. Chtěl toho docílit do 14 dnů.
Proběhla další přísná zdravotní prohlídka s jediným výsledkem: „Schopna bez vady“. A počalo se fasovat - boty, golfky, onuce, ovinky, plnou polní se vším, co do ní patří, svetr, rukavice, ušanku, šálu. A pak byla slavnostní přísaha. My tři kamarádky jsme byly zařazeny do 3. čety pěšího praporu I. a prodělávaly výcvik společně s muži. Ve tvaru jsme chodily jako poslední trojice. Zabrat jsme dostávaly především my, ale zbytek čety rovněž, takže muži nás nenáviděli. Nejdřív probíhal výcvik pořadový, potom spojařský a nakonec paravýcvik. Po domovních půdách byly uloženy stovky padáků, které jako jeden ze skladníků opatroval můj otec. V čs. A opět proběhly zdravotní prohlídky a dle jejich výsledků ne každý mohl skákat, protože byl nutný přímý souhlas vojenského lékaře.
Sovětští instruktoři měli na starost instruktory naše a ti potom zase nás. Vzpomínám si, že tu působil za sovětskou stranu nadporučík Grigorij Čuchraj, budoucí slavný ruský filmový režisér. Výcvik byl tvrdý a náročný a probíhal v pravé ruské zimě. V proutěném koši byl vždy instruktor a tři vojáci. A pak přišly povely: „Pěrvyj, pašol! Vtaroj, pašol! Tretij, pašol!“ Stávaly se případy, že byl povel doplněn kopancem. Když skákaly ženy, nelenili snad všichni důstojníci přijít na doskokovou plochu a podívat se na jejich debakl. Ale ten se nekonal, ba ani předpovídaný a toužebně očekávaný „odchod k mamičke“.
Každý měl dva padáky - hlavní a záložní. Počítaly jsme do tří do otevření padáku a dole už na nás volali, co máme při dopadu dělat. Po třech seskocích mohl každý hrdě nosit odznak parašutisty. Z Jefremova byla jednotka přesunuta do Proskurova, kde se již skákalo z letadel. Z kádru byl vyčleněn ešalon do Sadagury, kde se formovala 3. Fronta nezadržitelně postupovala na západ a při jízdě Ruskem a Ukrajinou bylo možno sledovat jen zničená města, z vesnic pak spáleniště a z domů jen trčící komíny. Totální zkáza.
Z Proskurova jel náš vojenský transport přes Kamenec-Podolský u rumunských hranic, kde byla celodenní zastávka. Na nádraží byl cítit takový zvláštní nasládlý zápach. Na náš dotaz nám železničáři řekli, ať se jdeme podívat sami. Asi po dvou kilometrech zápach pronikavě zesílil, dýchali jsme jen přes lodičky. A pak jsme to uviděli. Odkryté hromadné hroby plné dětských těl, nejstarší tak do maturity. Zdravotníci po desinfikování ostatků zjišťovali příčinu smrti dětí, buď zastřelení nebo udušení pod vrstvou těl. Těla na pitevní stoly nosili zajatci od zbraní SS. Němci tehdy rodičům řekli, že jejich děti pojedou na převýchovu do Německa. A rodiče teď hledali své dítě podle šatů, bot, mašle ve vlasech.
Od poloviny srpna 1944 se vracely padáky zpět sovětské straně. Tehdy byly uloženy v bývalých fortech rakousko-uherské pevnosti Przemyśl, a to v obci Kuńkowce. Tam jsme se sešli nakonec všichni - otec, maminka i já! Maminka vařila a my předávali padáky. A nejen podle čísel, ale každý padák byl rozbalen, pečlivě prohlédnut, znova zabalen a pak teprve předán. S tatínkem jsme se brzy rozloučily, šel na frontu k Jaslu. Maminka šla zase se žlučníkovými problémy do nemocnice. Je třeba připomenout, že moje maminka byla rovněž příslušnicí čs. armádní jednotky v Sovětském Svazu, ale vykonávala službu beze zbraně.
Blízko Przemyślu na letišti Stubno také v té době sídlil 1. čs. stíhací letecký pluk v SSSR. Byli u něho slovenští letci z Piešťan, kteří bojovali za Povstání. Zde se přeškolovali na Lavočkiny La-5 a La-7. Maminku propustili z nemocnice, padáky byly předány, a tak jsme se vypravily za naším vojskem přes Dukelský průsmyk. Otec mi při loučení dal pistoli, abych se mohla - kdyby něco - bránit. S plnou polní jsme šly pěšky, vezly se na saních, občas nás vzaly autem Sověti.
Bylo 8. ledna 1945, když jsme procházely dukelským bojištěm. Všude plno zničené techniky, plno munice, trosek, mrtvých koní. Jen padlí byli pohřbeni. Byly jsme poučeny, že za žádnou cenu nesmíme opustit bezpečnou silnici, všude číhaly zákeřné miny. Dne 6. října 1944 překročila čs. armáda v průsmyku československo-polskou hranici a vztyčila tam sloup se státním znakem. Stály jsme u něj a plakaly štěstím, protože jsme byly DOMA!
V Nižném Komárniku jsme přespaly u dobrých lidí na slámě. Pěšky jsem prošla celým Slovenskem a válku skončila v Kroměříži. Morava byla celá svobodná. Všichni se veselili a tančili. Byl konec války a do České Třebové k babičce nebylo daleko. 1. června 1945 jsem byla v hodnosti svobodníka demobilizována a spolu se mnou i maminka.
Někomu se po přečtení těchto řádků může zdát, že jsem se s pravou tváří války moc nesetkala, ale opak je pravdou. Naše rodina žila v ukrajinském Lugansku, kde tatínek pracoval ve velkém strojírenském závodě vyrábějícím lokomotivy. Továrna to byla nová a vybavená tou nejmodernější technologií dodávanou z Německa. Sovětská strana měla ale podmínku, aby zařízení bylo možno v krátké době přestavit na výrobu zbrojní.
Válka započala 22. června 1941 a už během pouhých tří dnů závod vyráběl tanky. Němci Lugansk bombardovali v podstatě třikrát týdně, ale ne bombami tříštivými, ale zápalnými. Jak fronta ustupovala na východ, přikročilo sovětské vedení k evakuaci veškerého technologického zařízení podniku. Bydleli jsme tehdy na kraji města na konečné tramvaje a pak už byla jen široká step porostlá chlupatým kavylem. Můj přísný otec mi zakázal do stepi chodit, protože se v ní v děrách vyskytovali jedovatí pavouci. A právě ty jeden hoch z našeho domu chytal a odnášel do lékárny, kde za ně dobře platili. Ty jedovaté potvory vylézaly až po obědě, přilepily se na stéblo a pak skončily ve sklenici.
Každou sobotu byl středem života luganský bazar - trh, kdy bylo náměstí plné lidí. Před rodiči jsem musela samozřejmě zatajit pravý účel mého odchodu z domu (pavouci) a oznámila jsem návštěvu bazaru. A tehdy přiletěly tři německé stíhačky a za svůj cíl si vybraly právě náměstí s trhem a palbou kulometů pobily vše živé. Honem jsme běželi ze stepi na náměstí a na vlastní oči tu hrůzu uviděli. Rozhlas vyzýval rodiny, aby si odnesly své mrtvé. Uposlechli i moji rodiče, protože věděli, že jsem šla na trh … Nutno podotknout, že veškerá protivzdušná obrana byla soustředěna kolem strojírenského závodu a nikoliv kolem města.
V září 1941 se fronta přiblížila k Lugansku na pouhých 30 km a evakuace probíhala naplno. Náš transport měl lokomotivu, pak byl „pullman“ - lůžkový vůz a následovaly desítky vagonů s obráběcími stroji a další technologií. Poslední byl zase lůžkový vůz. Všechny evakuační transporty směřovaly do uralských či zauralských průmyslových center. Z personálu byli se svými rodinami evakuováni především odborníci. Za války neexistoval v železniční dopravě grafikon (jízdní řád). Ten podléhal výhradně vojenským dispečerům a sloužil především vojenské dopravě. To si člověk teprve uvědomil obrovský význam železnice pro vedení války.
Na trase byl důležitý železniční uzel Puchov, který byl pravidelně napadán německými letadly a silně bombardován. Říkalo se, že ten, kdo projede Puchovem, bude žít. Další nálet následoval vždy krátce po opravě předchozích škod. Náš vlak měl odjet, ale bylo rozhodnuto pustit přednostně evakuační vlak z Leningradu. V něm bylo na 600 dětí a 200 lékařů, zdravotních sester a doprovodného personálu. Tato souprava tedy vyjela na trať a byla vybombardována. Náš vlak a vojenský ešalon jedoucí na frontu pomáhaly při odstraňování následků náletu. Sbírali jsme do košů to, co zbylo z dospělých i dětských tělíček a ostatky jsme odnášeli do hromadných hrobů. Tank a traktor strhávaly trosky vagonů z tratě, veškerá činnost byla zaměřena na rychlou obnovu tratě.
Dalo by se říci, že výročí založení naší parabrigády zůstane bez povšimnutí, ale opak je pravdou. Brigáda se zasloužila o zavedení výsadkového vojska do poválečné československé armády, kdy v roce 1952 vznikla ve východoslovenském Prešově 22. výsadková brigáda s krycím názvem „Vojenský útvar 8280“. A toto číslo existuje dodnes a skrývá se pod ním současná „601. skupina speciálních sil generála Moravce“ v Prostějově.
Důstojnou vzpomínkovou akci na sedmdesát let od vzniku 2 čs. samostatné paradesantní brigády zorganizovalo Občanské sdružení „ČERVENÉ BARETY“ a při této příležitosti vydalo pamětní odznak se stužkou a odznak na jehle. Jejich křest se konal 17. ledna 2014 na půdě Vojenského útvaru 8280 za účasti významných osobností vojenského i civilního života. Vlastní křest odznaku provedla nadporučík v.v. Božena Ivanová. Poté následovalo jeho udělení hostům a sympatizantům. Slavnost byla zakončena prohlídkou útvarové síně tradic s obsáhlou historií čs. výsadkových jednotek.
Vzpomínání npor. v.v. Boženy Ivanové zapsal v České Třebové v březnu 2014 bratr Oldřich Gregar. Naše milá sestra Boženka Ivanová je členem znovuobnovené ČsOL Jednoty Ústí nad Orlicí od roku 1996 a stále patří k aktivním členům. Nejen z tohoto důvodu jsou její vzpomínky s jejím souhlasem umístěny na webových stránkách Československé obce legionářské Jednoty Ústí nad Orlicí.
Infografika spojeneckých vojáků ve druhé světové válce
tags: #brigada #zivota #a #smrti #historie
