Vymáhání škody po zaměstnanci: Podmínky a postupy

V tomto článku se dozvíte, kdy je zaměstnanec odpovědný za způsobenou škodu a kdy je možné po něm náhradu za škodu požadovat, a jaké kroky podniknout, aby vám nebylo vaše právo upřeno. Způsobil vám zaměstnanec škodu a nedaří se vám od něj získat náhradu?

Kdy je zaměstnanec odpovědný za způsobenou škodu?

Podle zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Povinnost nahradit škodu je sankcí za porušení povinnosti. Náhrada škody je pak kompenzací za protiprávní stav, který nastal a při kterém zaměstnavateli vznikla škoda.

Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je potřeba, aby došlo k porušení pracovních povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním. Musí zde tedy existovat příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody. Toto vše musí být splněno kumulativně (dohromady), neboť v případě, že by chyběla byť jen jedna z popsaných, nárok zaměstnavatele a tedy povinnost zaměstnance by nevznikl.

Pokud vznikne škoda a bude způsobena porušením povinnosti jak zaměstnancem, tak i zaměstnavatelem, povinnost zaměstnance nahradit škodu se v takovém případě poměrně zmenší.

Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností v rámci plnění pracovních úkolů v případě a za podmínek stanovených zákoníkem práce.Pokud je zaměstnanec stižen duševní poruchou, je povinen nahradit škodu jím způsobenou jen v případě, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Jedinou výjimkou je případ, kdy se zaměstnanec do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvede sám vlastní vinou (tedy z nedbalosti nebo úmyslně). Zákoník práce tím cílí na případy požití neúměrného množství alkoholu, omamných, psychotropních nebo jiných návykových látek.

V oblasti pracovněprávní se ustanovení Občanského zákoníku pro odpovědnost neužijí, neboť zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, tuto oblast upravuje samostatně.

V souladu s OZ je zaveden institut tzv. pomocníka, kterým může být např. Zaměstnavatel musí řešit celou řadu nelehkých problémů, které v pracovněprávních vztazích vznikají.

Zaměstnanec by měl při výkonu své práce postupovat tak, aby nedošlo k majetkové či nemajetkové újmě, případně k jeho bezdůvodnému obohacení.

Obecná prevenční povinnost

Obecná prevenční povinnost je specifickým zákonným ustanovením, pokud se budeme zabývat odpovědností za škodu. Tato povinnost může být řazena mezi jiné povinnosti, které v případě porušení zakládají odpovědnostní vztah - povinnost nahradit škodu. Toto ustanovení dává širší pole pro vznik odpovědnosti. Obecná prevenční povinnost má za cíl přinutit osoby, aby předcházely škodám. Je logické, že je lepší škodě zabránit, předejít, než následně škodu nahrazovat.

Každá osoba, která nerespektuje takto uloženou právní povinnost, jedná v rozporu s právem, a tedy jedná protiprávně. Ustanovení dopadá jak na fyzické, tak právnické osoby včetně státu, pokud vystupuje v soukromoprávním vztahu.

Aby ovšem nedocházelo k nepostižení škůdce a nulovému odškodnění poškozeného, ustanovení o obecné prevenční povinnosti na takové právními předpisy neupravené situace pomýšlí, když ukládá osobám povinnost postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezpůsobily škodu. Chování osob v rozporu s touto povinností znamená jednání v rozporu se zákonem. Aplikace obecné prevenční povinnosti přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava, která by se vztahovala na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní úpravou byl dodržen, výše uvedená aplikace prevenční povinnosti je vyloučena.

Dalo by se namítat, že ovšem takovéto odvracení může být pro osobu nákladnější než škoda, která by mohla nastat. Na tuto situaci pamatuje OZ v ustanoveních o prevenční povinnosti, ve kterých se stanoví, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo má nad ní kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, nebo ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví, nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

Všechna pravidla chování v různých situacích nemohou být ošetřena prostřednictvím právních předpisů.Pokud dojde k porušení obecné prevenční povinnosti, neznamená to ještě automatický předpoklad vzniku odpovědnosti za způsobenou újmu.

Jak již bylo výše uvedeno, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo má nad ní kontrolu nebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami anebo ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

Zaměstnavatel má právo vyžadovat po zaměstnanci náhradu škody i v případě, kdy zaměstnanec vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli, nebo nezakročil proti hrozící škodě.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Jak bude uvedeno dále, protiprávnost je jednou z podmínek pro vznik odpovědnosti za újmu. Mohou nastat situace, kdy jednání nebo opomenutí se může jevit protiprávním jednáním, ovšem v konečném důsledku jím není. O takové situace se bude jednat, pokud se zde zároveň s jednáním, které by porušovalo právní povinnost, budou vyskytovat okolnosti vylučující protiprávnost. Pokud neexistovala v daném jednání protiprávnost, nemůže ani vzniknout odpovědnost daného subjektu.

Svépomoc

V ustanovení § 14 OZ se stanoví, že jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. V tomto ustanovení jsou vymezeny podmínky, kdy ke svépomocnému jednání může dojít. Jedná se zde o případ, kdy subjektivní práva osoby, která vyplývají ze soukromoprávních vztahů, nemohou být chráněna standardními a dalo by se říci méně konfliktními řešeními - jako je soudní ochrana nebo ochrana poskytovaná orgány veřejné moci.

K tomu, aby svépomoc mohla být osobou užita, je třeba splnit několik základních podmínek. O svémoc se jedná v případě, pokud ohrožená osoba, případně její zákonný zástupce nebo její zmocněnec odvrací bezprostředně hrozící neoprávněný zásah do svého či jejího subjektivního práva. Pokud by zde „síly“ nebyly vyváženy, nejednalo by se již o svémoc osoby, která brání svá práva, ale o protiprávní úkon. Zásah musí být odvrácen způsobem přiměřeným způsobu, okolnostem a intenzitě zásahu, který hrozil.

Z judikatury také vyplývá, že jediná forma povolené svépomoci je svépomoc obranná. Svépomoc útočná, při které by docházelo k změně existujícího právního stavu, je tak zakázána.

Krajní nouze

Krajní nouze je upravena v § 2906 OZ, ve kterém se stanoví, že kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze.

Nutná obrana

V ustanovení § 2905 OZ se stanoví, že ten, kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.

Ke splnění podmínek pro použití nutné obrany zde musí být hrozící nebo trvající útok. Útokem se rozumí aktivní jednání fyzické osoby.

Právě skutečností, zda hrozí útok či nebezpečí, se institut nutné obrany liší od krajní nouze. Dále podstatným odlišením od krajní nouze je nutnost objasnění, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

Podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu

K tomu, aby došlo ke vzniku odpovědnosti za škodu, je třeba naplnit určité předpoklady, které je potřeba důsledně rozlišit v závislosti na tom, zda-li škůdce způsobil újmu porušením zákona, smlouvy, či zásad dobrých mravů.

Odpovědnost za porušení smluvní povinnosti

OZ zavádí v některých případech domněnku nedbalosti, tzn. Předpoklady vzniku odpovědnosti porušením smluvní povinnosti jsou objektivního charakteru. Pokud poškozený chce, aby mu byla škoda nahrazena, musí sám tvrdit a prokázat že podmínky vzniku újmy byly naplněny.

Zavinění - se předpokládá, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Obecně platí, že poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Přičemž povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli.

Jak tedy postupovat?

Zaměstnavatel je povinen o škodě informovat zaměstnance jak osobně, tak i písemně prostřednictvím vytýkacího dopisu. V tomto dopise zaměstnavatel vyzve zaměstnance k nápravě, respektive k odstranění nedostatků, a upozorní ho na možnost výpovědi z důvodu opakovaného porušování povinností vyplývající z právních předpisů.

V případě, že zaměstnanec uzná svoji chybu a škodu vám nahradí, je to nejlepší a nejjednodušší možnost řešení tohoto problému. Ale co když škodu odmítne zaplatit?

Při prokazování, že na straně zaměstnance došlo k pochybění, je povinností zaměstnavatele, aby prokázal veškeré skutečnosti, které zakládají odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu.

V případě, že bude zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci náhradu škody, je povinen výši požadované náhrady škody oznámit zaměstnanci písemně a následně jej s ním projednat, zpravidla do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že vznikla škoda a že za ni odpovídá zaměstnanec.

Zákoník práce předpokládá, že zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřou písemnou dohodu o způsobu náhrady škody. Součástí dohody je minimálně výše požadované náhrady škody a uznání povinnosti nahradit škodu ze strany zaměstnance.

Rozsah a způsob škody

Zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

V případě škody způsobené z nedbalosti nesmí požadovaná náhrada škody přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Je zde však výjimka pro situace, kdy byla škoda způsobena úmyslně nebo pod vlivem návykové látky.

Pokud jde o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat navíc i náhradu ušlého zisku.

Typ odpovědnosti	Podmínky	Rozsah náhrady
Obecná odpovědnost (§ 250 ZP)	Porušení pracovních povinností, vznik škody, příčinná souvislost, zavinění zaměstnance	Skutečná škoda, max. 4,5násobek průměrného měsíčního výdělku (při nedbalosti), plná náhrada (při úmyslu nebo vlivem návykových látek)
Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody (§ 251 ZP)	Vědomé neupozornění na hrozící škodu nebo nezasáhnutí proti ní	Přiměřený příspěvek k úhradě škody, max. 3násobek průměrného měsíčního výdělku
Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách (§ 252 až 254 ZP)	Uzavřená dohoda o odpovědnosti, schodek na svěřených hodnotách	Plná výše schodku
Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů (§ 255 a 256 ZP)	Uzavřená dohoda o odpovědnosti, ztráta svěřených předmětů	Plná výše ztráty

Omezení při nárokování náhrady škody

Pokud má způsobenou škodu hradit zaměstnanec stižen duševní poruchou, je k tomu povinen jen v případě, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Výjimkou je však případ, kdy by se zaměstnanec vlastní vinou uvedl do stavu, že by nebyl schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky.

Pokud by však škodu způsobil vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem nebo jeho zástupcem (a tuto škodu způsobí sám nebo společně s podřízeným zaměstnance) určí výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil.

Co když zaměstnanec nechce zaplatit?

V první řadě je nutné zaměstnance informovat, že mu vznikla povinnost nahradit vzniklou škodu a dát mu to vědět jak písmeně, tak to s ním i ústně probrat. Pokud zaměstnanec odmítá zaplatit škodu, která jeho pochybením vznikla, je nutné podstoupit právní kroky, kterými vyvinete na neplatícího zaměstnance větší tlak.

Prvním krokem tak bude zaslání předžalobní výzvy, ve které je nutné popsat veškeré skutečnosti, které vedly ke vzniku škody a zároveň v ní vyčíslit výši škody způsobené zaměstnancem.
Pokud ani tento krok nepřesvědčí zaměstnance zaplatit náhradu škody, která vznikla jeho zaviněním, je nutné podat žalobu k soudu. Pokud má plnění peněžitou povahu, je možné využít také elektronický platební rozkaz. Ten je možné podat jen na částky do maximální výše 1 mil.

Je proto nutné mít důkazy, které soud přesvědčí o vašem právu. Výše způsobené škody může být zaměstnanci stržena ze mzdy jen v případě uzavření takového dohody se zaměstnancem.

Zákoník práce dále stanoví limity, do nichž je zaměstnanec povinen škodu nahradit. Kromě toho zákoník práce přiznává soudu právo z důvodů hodných zvláštního zřetele přiměřeně výši náhrady škody snížit.

Toto právo není vázáno na výslovné uplatnění ze strany zaměstnance, nicméně je věcí zaměstnance, aby v soudním řízení tvrdil a prokázal, že u něj existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by měla být výše náhrady škody soudem snížena.

Pojištění občanské odpovědnosti

V takových případech je dobré mít sjednané takzvané pojištění občanské odpovědnosti. Toto pojištění vyjde na pár stovek ročně, ale ve finále vám může ušetřit spoustu starostí.

Ovšem při sjednávání takového pojištění se dejte dobrý pozor na to, jaké životní situace kryje a v jaké výši. „Pojistka na blbost“ je lidovým označením tohoto typu pojištění.

Můžeme si je sjednat pro případ újmy na zdraví, škody na majetku nebo finanční škody způsobené někomu jinému. Nabízejí ho banky a pojišťovny pro různé situace, typicky jde o pojištění občanské odpovědnosti nebo o pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Informujte se o produktech, které vaše pojišťovna nabízí. Možná ani nevíte, že je již máte sjednané.

Pojištění občanské odpovědnosti ale někdy nepokrývá škody způsobené zaměstnavateli. Tomu sice odpovídáte maximálně do výše 4 a půl násobku své průměrné měsíční mzdy, ovšem pouze u neúmyslně způsobené škody.

Omezení čtyřapůlnásobkem neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po užití jiných návykových látek (např. marihuany). Něco jiného je pak ale v případě, že uzavřete se zaměstnavatelem tzv. dohodu o odpovědnosti.

V takovém případě odpovídáte za ztrátu svěřených hodnot, jako jsou peníze v pokladně, zboží ve skladu a podobně a odpovídáte za celou škodu, není tam tedy žádná vrchní hranice. Jedinou obranou proti vykázanému schodku je prokázat, že na něm zaměstnanec nemá žádnou vinu (např.

Pokud dohodu uzavírá více zaměstnanců (např. celá směna), tak je zvýšená odpovědnost na vedoucím a jeho zástupci. Ti platí větší podíl na celkové škodě. Pokud takovou dohodu máte uzavřenou, rozhodně doporučujeme připojistit se i na tyto případy.

tags: #vymahani #škody #po #zaměstnanci #podmínky #a