Příspěvek na dopravu je žádaným benefitem, který ocení většina zaměstnanců. Nejedná se o častý benefit, avšak mezi zaměstnanci patří k nejoblíbenějším. Pojďme si říci vše o příspěvku na dopravu.

Jedním z pojmových znaků závislé práce je to, že je vykonávána na náklady zaměstnavatele. To je uvedeno již v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále též „zákoník práce“ nebo jen „ZP“). Dále pak zákoník práce v ustanovení § 151 stanovuje povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, a to ve stanoveném rozsahu a za stanovených podmínek.

Zaměstnavatelé jej poskytují v podobě časově omezené jízdenky, poskytováním firemní svozové dopravy či částečného proplácení pohonných hmot. Stejně jako ostatní benefity, ani příspěvek zaměstnavatele na dopravu do zaměstnání není nárokovatelný. Z pohledu zaměstnance se jedná o příjem, který podléhá zdanění na straně zaměstnance a odvodům na sociální a zdravotní pojištění.

Může se tak jednat například i o náhradu za opotřebení vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů zaměstnance, které používá při výkonu práce. V souladu se zákoníkem práce jsou dále cesty uvedené v písm. a) až c) označeny za pracovní cesty. Náhrady, které zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu přísluší, jsou uvedeny v § 156 ZP (viz Druhy cestovních náhrad).

Pro účely cestovních náhrad a jejich daňového uplatnění je přitom velmi důležité, aby byly dodrženy zásady uvedené v textu Základní zásady při uplatňování cestovních náhrad. Pro výpočet výše náhrad pak platí zejména zásada, podle které se každá pracovní cesta a každý kalendářní den trvání pracovní cesty posuzuje (zejména pro účely stravného), až na dále uvedenou výjimku, samostatně.

Údaje týkající se několika pracovních cest vykonaných i v jednom kalendářním dni se nesčítají, ani nijak vzájemně neovlivňují zákonnou výši cestovních náhrad. Jednotlivé druhy cestovních náhrad, které je povinen zaměstnavatel odměňující mzdou poskytovat zaměstnancům na pracovní cestě, jsou uvedeny v ustanovení § 156 odst. 1.

Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště a mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.

Druhy cestovních náhrad

Zaměstnanci vyslanému na tuzemskou pracovní cestu přísluší při respektování výše uvedených zásad a dále uvedených pravidel náhrada:

• jízdních výdajů,
• jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
• výdajů za ubytování,
• zvýšených stravovacích výdajů (stravné),
• nutných vedlejších výdajů.

Kromě těchto náhrad může podnikatelský subjekt svému zaměstnanci poskytnout také jiné náhrady. Za cestovní náhrady se však podle § 156 odst. 3 ZP považují pouze náhrady poskytnuté v souladu s § 152 ZP.

Náhrada jízdních výdajů

Mezi cestovní náhrady, na které má zaměstnanec vyslaný na pracovní cestu nárok, patří náhrady jízdních výdajů. Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště a mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.

Podmínky pracovní cesty určí předem zaměstnavatel, který mimo jiné vymezí, jakým způsobem se bude zaměstnanec na pracovní cestě přepravovat. Podmínky stanovené zaměstnavatelem je zaměstnanec povinen dodržet. Pracovní cesta může být vykonána autobusem, vlakem, letadlem, lodí, služebním automobilem, pěšky, městskou hromadnou dopravou, vlastním vozidlem, taxíkem apod. Ve vazbě na zaměstnavatelem určený přepravní prostředek budou zaměstnancům proplaceny jízdní výdaje stanovené zákoníkem práce.

Dopravní prostředek, který má zaměstnanec na pracovní cestě použít, určuje zaměstnavatel svým rozhodnutím nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní cestu. Takovéto rozhodnutí může uvést např. na tiskopisu cestovního příkazu, na žádance o použití služebního vozidla, v knize jízd, ve vnitřním předpisu nebo v jiném svém rozhodnutí.

Jako dopravní prostředek může zaměstnavatel nařídit použití jakéhokoliv dopravního prostředku veřejné hromadné dopravy (MHD, autobus, vlak, letadlo, loď), taxislužby, jiného dopravního prostředku, služebního auta s řidičem, služebního auta řízeného tzv. referentsky apod. Zaměstnavatel není ve svém rozhodování o způsobu dopravy omezen žádným obecně platným předpisem.

I při stanovení způsobu dopravy by však měl zaměstnavatel vzít v úvahu oprávněné zájmy zaměstnance, tzn. povolit, např. v nočních hodinách, kdy se zaměstnanec nemůže dopravit veřejnou hromadnou dopravou na nejbližší vlakové nádraží (bylo-li nařízeno zaměstnanci použití vlaku), použití taxislužby.

Veřejné dopravní prostředky

Cenu jízdného prostředků hromadné přepravy (např. autobusu, vlaku, letadla, lodi, taxíku apod.) zaměstnanec prokazuje dokladem (nejčastěji jízdenkou). Zákoník práce umožňuje proplacení cestovních náhrad i v případě nedoložení příslušného dokladu. Jedná se však o výjimečné plnění, ke kterému zaměstnavatel není povinen.

Náhrada jízdních výdajů přísluší zaměstnanci v prokázané výši za dopravní prostředek, který k použití při pracovní cestě zaměstnavatel prokazatelně před pracovní cestou stanovil. Při vyúčtování jízdních výdajů je zaměstnanec povinen doložit příslušný doklad (s výjimkou dále uvedených případů u MHD a vozidla, které zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestu neposkytl) ze zaměstnavatelem určeného druhu dopravního prostředku, nikoliv jiného dopravního prostředku.

Pokud zaměstnanec výši jízdních výdajů neprokáže, může zaměstnavatel o proplacení náhrady jízdného rozhodnout podle § 185 ZP.

Při určení, jaký dopravní prostředek veřejné hromadné dopravy má zaměstnanec na pracovní cestě použít, může zaměstnavatel stanovit (ve vnitřním předpisu či před pracovní cestou) další podmínky, jako např. zda může být použita I. vozová třída, kdo povoluje použití letadla apod.). Dokladem pro stanovení výše náhrady jízdních výdajů jsou zaměstnancem doložené jízdenky (letenka, lodní lístek) z veřejné hromadné dopravy, kterou v souladu s rozhodnutím zaměstnavatele použil, anebo jiný doklad o úhradě jízdného.

V případě použití společné jízdenky jde o prokázané jízdní výdaje související s pracovními cestami spolucestujících zaměstnanců. Protože je vydán jeden jízdní doklad týkající se více osob, který hradí jedna osoba, je nejvhodnější, když příslušnou celkovou uhrazenou částku zahrne do vyúčtování ten zaměstnanec, který ji uhradil, a uvede, kterých zaměstnanců se uvedené jízdní výdaje týkají.

Ostatní spolucestující zaměstnanci jízdní výdaje nemohou vykázat, protože nemohou doložit originální doklad o jimi uhrazeném jízdním výdaji a také proto, že tuto společnou jízdenku neplatili. Pokud by vyúčtovával každý spolucestující poměrnou část jízdného sám, pak by zaměstnanec, který uhradil jízdní výdaje i za ostatní spolucestující zaměstnance, uplatnil ve vyúčtování jen náhradu jízdních výdajů v poměrné části celkové částky jízdného uvedené na jízdence a ostatní spolucestující zaměstnanci, kteří nemají doklad o jízdních výdajích (ani ho, jak je uvedeno, mít nemohou), by uplatnili jako jízdní výdaj stejnou poměrnou částku jako uvedený zaměstnanec, který jízdní výdaje hradil.

Zaměstnavatel by pak, takovou náhradu jízdních výdajů bez zaměstnancem doloženého dokladu o úhradě poskytnout v souladu s § 185 ZP mohl. Při použití taxislužby prokáže zaměstnavatel jízdní výdaje dokladem taxislužby.

Místní hromadná doprava

Při použití místní hromadné dopravy v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout náhradu jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanci museli jízdní výdaje prokazovat.

Při použití místní hromadné dopravy v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, neprokazuje zaměstnanec skutečné jízdní výdaje jízdenkou. Přesto mu je zaměstnavatel povinen náhradu jízdních výdajů místní hromadnou dopravou proplatit, a to ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty.

Tato výjimka ze zásady prokazatelnosti je uvedena v § 159 odst. 2 ZP. V případě použití místní hromadné dopravy na pracovní cestě do jiné obce anebo v jiné obci, než ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, musí zaměstnanec výši jízdních výdajů prokázat dokladem (jízdenkou), pokud zaměstnavatel nevyužije ustanovení § 185 ZP. Ve smyslu § 159 odst. 1 ZP (věta za středníkem) přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů MHD vedle náhrady podle § 157 odst. 1 až 3 ZP.

Podle ustanovení § 159 odst. 2 ZP totiž zaměstnanci nepřísluší náhrada jízdních výdajů, pokud mu zaměstnavatel zajistí použití MHD způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá. To je naprosto logické, neboť v takovém případě zaměstnanci žádné jízdní výdaje ani nevznikly. Jde tedy také o případ, kdy zaměstnavatel poskytl zaměstnanci k použití uvedenou kreditní jízdenku.

Jestliže zaměstnanec v souvislosti s činností, kterou má na pracovní cestě v určeném místě (např. v Praze) vykonat, musí použít MHD pouze např. při cestě z nádraží do příslušného místa a zpět, pak takovou jízdenku zaměstnanci proplatit nelze. Bude-li však v souvislosti s určenou pracovní činností muset použít MHD vícekrát, bude jistě proplacení uvedené celodenní jízdenky i pro zaměstnavatele ekonomicky výhodnější.

Důvod nesprávnosti je ten, že zaměstnanci nezačíná pracovní cesta na nádraží v Hradci Králové, ale začíná a končí zpravidla v bydlišti nebo na pracovišti. A tak i za cestu na nádraží mu přísluší cestovní náhrady, tj. i náhrada jízdních výdajů MHD.

Vyplývá to zcela jednoznačně z § 159 odst. 1 ZP, ve kterém je za středníkem uvedeno, že náhrada MHD zaměstnanci přísluší i vedle náhrady podle § 157 odst. 1 ZP. Jestliže zaměstnanec jízdenky či jiný doklad o úhradě MHD předloží, pak mu jízdní výdaje MHD proplatit musíte, i když příp. podepsal, že souhlasí s neposkytnutím jízdních výdajů MHD. Zaměstnanec totiž nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu cestovní náhrady (viz § 346c ZP). Pokud ale zaměstnanec nepředloží jízdenky (doklad o úhradě) z MHD, pak mu jízdní výdaje MHD proplatit nemusíte, protože náhrada jízdních výdajů MHD v uvedeném případě přísluší v prokázané výši, což zaměstnanec neučinil. Na pracovní cestu mimo obec se § 159 odst. 2 ZP nevztahuje.

Jiný než určený dopravní prostředek

Pokud zaměstnanec použije se souhlasem zaměstnavatele jiný dopravní prostředek, než mu byl zaměstnavatelem k použití na pracovní cestě prvotně určen, přísluší zaměstnanci podle § 157 odst. 2 ZP náhrada jízdních výdajů ve výši ceny jízdného určeným dopravním prostředkem, a to i v případě, že zaměstnanec předloží doklad o ceně jízdného dopravním prostředkem, který skutečně použil.

I když zaměstnanec předložil k vyúčtování jízdenky vlakem Pendolino, nemohou mu být proplaceny, protože zaměstnavatel určil jako dopravní prostředek autobus. Náhradu jízdních výdajů poskytne zaměstnavatel zaměstnanci ve výši ceny jízdného určeným dopravním prostředkem (autobusem). Tuto cenu zjistí zaměstnavatel prostřednictvím internetu, telefonickým dotazem u dopravce apod. Obdobně se bude postupovat v případě, kdy zaměstnavatel určil jako dopravní prostředek např. vlak a poté souhlasil s použitím soukromého osobního automobilu zaměstnance.

Pokud však zaměstnavatel s použitím soukromého vozidla zaměstnanci souhlas nedá, nemůže ho zaměstnanec použít. Pokud by tak přesto učinil, porušil by pracovněprávní příkaz zaměstnavatele a nepříslušela by mu ani žádná náhrada jízdních výdajů.

Podle § 157 odst. 2 ZP přísluší zaměstnanci při uvedeném povoleném použití soukromého vozidla místo určeného vlaku náhrada jízdních výdajů ve výši ceny jízdného vlakem a podle § 159 odst. 1 ZP také ceny jízdného MHD.

Důvodem je to, že místem nástupu na pracovní cestu je v tomto případě bydliště, a zaměstnanec by tedy MHD, pokud by cestoval vlakem, při cestě z bydliště na nádraží také použil. To se týká i ceny jízdného MHD v obci, kde má určenou práci vykonat, tj. z nádraží v této obci do místa, kam byl vyslán vykonat práci. Obdobně tomu je při cestě zpět. Takže v uvedeném případě se k ceně jízdného vlakem připočte cena jízdného MHD v obci, kde zaměstnanec bydlí, i cena jízdného MHD v...

Zaměstnavatel však může zaměstnance požádat, aby při pracovní cestě použil jiné než služební vozidlo (např. vlastní vozidlo zaměstnance, vozidlo zaměstnancem bezplatně vypůjčené nebo zaměstnancem za úplatu pronajaté). V tomto případě náleží zaměstnanci náhrada stanovená zákoníkem práce, která je tvořena součtem dvou položek: sazby základní náhrady, náhrady za spotřebované pohonné hmoty.

Náhrady za poskytnutí jiného než služebního automobilu podle zákoníku práce poskytuje zaměstnavatel pouze svým zaměstnancům. To znamená, že pro účely cestovních náhrad musí schválené vozidlo řídit pouze konkrétní zaměstnanec - nikoliv jiná osoba.

Tento postup nemá vliv pouze na stanovení výše cestovních náhrad, ale také na odpovědnostní vztah zaměstnavatele ve vazbě na možnost vzniku škody na vozidle nebo pracovní úraz. Pokud by zaměstnavatel předem souhlasil s tím, že zaměstnanec bude cestovat vozidlem řízeným třetí osobou, musel by s touto osobou navázat právní vztah (např. smlouvu podle občanského zákoníku nebo smlouvu podle zákoníku práce).

Sazba základní náhrady

Sazbu základní náhrady za jeden ujetý kilometr pro rok 2025 stanoví vyhláška MPSV:

• při použití jednostopých vozidel a tříkolek činí náhrada 1,60 Kč,
• při použití osobních motorových vozidel činí náhrada 5,80 Kč,
• při použití nákladního automobilu, autobusu nebo traktoru činí 11,60 Kč,
• při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu se sazba základní náhrady za 1 km jízdy zvýší o 15 %.

Tyto částky vyjadřují určitou náhradu za amortizaci vozidla, náhradu za opravy, náhradní díly, výměnu oleje apod. Pro státní sféru jsou vyhláškou stanovené sazby základní náhrady závazné. V podnikatelské sféře mohou být sazby základní náhrady libovolně zvyšovány (s daňovým dopadem na straně zaměstnance).

Náhrada za spotřebované PHM

Náhradu za spotřebované PHM vypočteme následujícím způsobem: spotřebované PHM = (spotřeba PHM × cena PHM) : 100.

Spotřeba PHM - pro zjištění spotřeby PHM zaměstnavatel použije údaj z technického průkazu vozidla o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie [např. 93/116/ES, 1999/100/ES, 2004/3/ES, 2007/46/ES, 715/2007/ES, EU 566/2011, EU 459/2012, EU 692/2008 (novelizováno normou EU 2016/646W), EU 630/2012, EU 195/2013, EU 136/2014, EU 2015/45, EU 2016/646 93/116/ES, 1999/100/ES, 2004/3/ES, EU/692/2008, EU/566/2011, EU 2016/646/w].

Údaje o spotřebě jsou v technickém průkazu uvedeny v jednom řádku, pro výpočet náhrady se použije třetí údaj (ve středové hodnotě). Pokud technický průkaz vozidla nebude obsahovat údaj pro kombinovaný provoz podle norem ES, vypočte zaměstnavatel průměrnou spotřebu aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu.

Od 1. 1. 2024 nejsou vydávány velké technické průkazy. Tyto průkazy a Osvědčení o registraci vozidla (tzv. malý technický průkaz) nahradil jeden doklad, který obsahuje nejdůležitější technické parametry motorového vozidla. Tzv. velký technický průkaz bude u nově registrovaných vozidel nebo pří převodech vozidel. Osvědčení o registraci vydávané od 1. 1. 2024 obsahuje mimo jiné také údaj o spotřebě vozidla. V osvědčení je uveden pouze jeden údaj - kombinovaná spotřeba paliva (jedná se o kombinovanou spotřebu PHM).

Cena PHM - při výpočtu náhrady se vychází z ceny PHM (včetně DPH) prokázané zaměstnancem dokladem o nákupu, ze kterého je zřejmá souvislost s pracovní cestou. V případě, že zaměstnanec doloží cenu PHM (např. při delší pracovní cestě) více doklady o nákupu, vychází zaměstnavatel z ceny zjištěné aritmetickým průměrem z předložených dokladů. Pokud zaměstnanec cenu PHM neprokáže, vypočte zaměstnavatel náhradu z průměrné ceny stanovené vyhláškou MPSV.

Průměrné ceny pohonných hmot od 1. 1. 2025:

• 35,80 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
• 40,50 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
• 34,70 Kč u motorové nafty,
• 7,70 Kč za 1 kilowatthodinu elektřiny.

Pokud je vozidlo použité zaměstnancem k pracovní cestě přestavěno na alternativní pohon (např. LPG), je třeba pamatovat na to, že průměrná cena např. LPG není prováděcím předpisem (vyhláškou MPSV) vyhlašována. Pokud tedy zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele použije vozidlo na LPG, musí pro účely stanovení náhrady prokázat cenu této PHM dokladem o nákupu.

Zákoník práce obsahuje v § 189 ZP zmocňovací ustanovení, na základě kterého Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou pravidelně vždy od 1. ledna stanoví průměrnou cenu PHM. Pokud se však podle údajů Českého statistického úřadu některá z cen PHM od poslední účinnosti poslední úpravy obsažené ve vyhlášce zvýší alespoň o 20 %, bude v souladu s § 189 odst. 2 ZP stanovena průměrná cena PHM také v mimořádném termínu.

Příspěvek na dopravu od Úřadu práce

Ve specifických případech přispívá na dopravu do zaměstnání i úřad práce, a to konkrétně na částečné pokrytí nákladů, které mohou vznikat v souvislosti s dojížděním za prací mimo obec, ve které má žadatel své bydliště. Někde se také můžete setkat s názvem příspěvek na dopravu či podpora ve formě příspěvku na dojíždění do zaměstnání. V zásadě jde o stejný nástroj aktivní politiky zaměstnanosti, jehož smyslem je usnadnit lidem, kteří si našli práci mimo obec svého bydliště, pravidelné dojíždění do zaměstnání.

Žadatel o tento o příspěvek na dopravu nebo dojíždění do zaměstnání musí splnit řadu podmínek, ke kterým patří například skutečnost, že hrubá mzda či plat žadatele za vykonávanou práci nepřesáhla 1,5 násobek hodnoty průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. práce.

Peníze z něj se využívají v rámci různých projektů (například rekvalifikačních kurzů, poradenství, podpory pro začátek podnikání, atd.), které realizuje buď Úřad práce, nebo jiné organizace ve spolupráci s ÚP. Představit si můžete například projekt na podporu nezaměstnaných v určitém regionu, mladých do 30 let, osob 50+, atd..

Žádost o příspěvek lze podat 30 kalendářních dnů před i 30 kalendářních dnů po vzniku pracovního poměru. Pokud Úřad práce ČR žádost schválí, uzavře se žadatelem písemnou dohodu o poskytnutí příspěvku. Výše příspěvku se nově řídí paušální sazbou 94 Kč za každý celý kilometr (vzdálenost mezi místem bydliště a místem výkonu práce), a to měsíčně. Započítána je tedy cesta tam i zpět. Na tento příspěvek není právní nárok.

Daňové aspekty příspěvku na dopravu

Příspěvek na dopravu je daňově uznatelný náklad na straně zaměstnavatele. Zaměstnavatelé jej poskytují v podobě časově omezené jízdenky, poskytováním firemní svozové dopravy či částečného proplácení pohonných hmot.

Pokud zaměstnavatel zajišťuje svoz zaměstnanců do a ze zaměstnání vlastní nebo externí dopravou, kterou zaměstnanec nehradí, jedná se o zdanitelný nepeněžní příjem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů, a to ve výši obvyklého jízdného. V případě, že zaměstnavatel přispívá zaměstnanci na dopravu do a ze zaměstnání formou finančního příspěvku, je částka peněžního příspěvku zdanitelným příjmem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů.

Pokud vám to rozpočet a kapacity mzdové účtárny umožní, navyšte (gross up) zaměstnanci jeho mzdu o částku, kterou by na daních a odvodech odvedl.

Ustanovení § 6 odst. 9 písm. Z uvedeného vyplývá, že osvobození je omezeno výhradně na zaměstnance zaměstnavatelů provozujících veřejnou dopravu. Je proto potřeba postupovat dle § 3 odst. 1 písm. a) a odst. 2 ZDP. Tato ustanovení říkají, že „předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou příjmy ze závislé činnosti (§ 6). To znamená, že příspěvek zaměstnavatele na dopravu zaměstnancům do zaměstnání podléhá u zaměstnance dani z příjmů a také odvodům sociálního a zdravotního pojištění. A to bez ohledu na to, zda jde o příspěvek peněžní (tj. vyplácení příspěvku např. ve mzdě), nebo o příspěvek nepeněžní (např.

Nepeněžní příjem zaměstnance se dle § 3 odst. 3 písm. a) ZDP oceňuje podle právního předpisu upravujícího oceňování majetku. Obdobně se postupuje v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnanci proplácí pohonné hmoty za cesty do zaměstnání na základě předložených dokladů. Při splnění podmínek § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP půjde u zaměstnavatele o daňový náklad.

Základní podmínkou pro uplatnění daňového nákladu u zaměstnavatele je zakotvení nároku na příspěvek na dopravu do kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu nebo pracovní či jiné smlouvy.

Příklady

• Zaměstnavatel nakupuje jízdenky MHD, které bezplatně poskytuje svým zaměstnancům. U zaměstnavatele se jedná o nedaňový náklad, protože nárok zaměstnance není zakotven ve vnitřním předpisu, kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvě.
• Zaměstnavatel poskytuje svým zaměstnancům peněžní příspěvek 500 Kč měsíčně na dopravu. U zaměstnance se jedná o zdanitelný příjem včetně odvodů sociálního a zdravotního pojištění ve výši příspěvku na dopravu, tj.
• Zaměstnavatel zajišťuje svým zaměstnancům bezplatně dopravu do zaměstnání. Dopravu zajišťuje smluvní autodoprava na základě smlouvy se zaměstnavatelem. U zaměstnavatele bude náklad za dopravu, tj.

Účtování příspěvku na dopravu

Při účtování o příspěvku na dopravu postupuje zaměstnavatel v souladu s Českým účetním standardem pro podnikatele č.

V případě peněžního příspěvku (proplacení jízdného) zaměstnavatelem na dopravu zaměstnanců do a ze zaměstnání se bude jednat o mzdový náklad. Zaměstnavatel účtuje v rámci účtové skupiny 52 - Osobní náklady. Jiné to bude v případě zajištění dopravy.

Doprava vlastním automobilem se do účetnictví promítne stejně jako provozování jiných dopravních prostředků. Využijí se standardní nákladové účty, kde zachytí náklady na spotřebované pohonné hmoty, odpisy dopravních prostředků, mzdové náklady řidičů apod. Jestliže zaměstnavatel pro dopravu zaměstnanců využije externí automobilovou dopravu, půjde o standardní službu, tj.

tags: #proplaceni #jízdného #do #zaměstnání #podmínky

Oblíbené příspěvky:

• Pracovní příležitosti v lázních Teplice
• Důvody a důsledky okamžitého zrušení pracovního poměru
• Zdravotní pojištění a OSVČ
• Vzor potvrzení pro výživné
• Registrace zaměstnavatele u OSSZ: Vše, co potřebujete vědět