Předpis náhrady škody zaměstnanci dle Zákoníku práce
Všestranný rozvoj majetku v socialistickém vlastnictví, který se v průběhu socialistické výstavby neustále rozmnožuje a představuje veliké hodnoty tvořící bohatství celé naší společnosti, je předpokladem neustálého zvyšování hmotné i kulturní úrovně všech pracujících. Ochrana tohoto vlastnictví je v zájmu všech pracujících. Je proto také v zájmu všech pracujících, aby ti, kdo tento majetek poškozují, odpovídali za své jednání. Naše společnost věnuje proto zvýšenou pozornost výchově pracujících ke správnému poměru k socialistickému vlastnictví, jakož i vytváření podmínek, které umožňují předcházet škodám na tomto majetku.
Zákoník práce č. 262/2006 Sb. upravuje obecnou povinnost zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli. Povinnost zaměstnance k náhradě škody je zakotvena v zákoníku práce v ustanoveních § 250 až § 263 a dále v novém občanském zákoníku v § 2045 až § 2047 (zákon č. 89/2012 Sb.). V zákoně jsou řešeny nejen případy, kdy je zaměstnanec povinen zaměstnavateli nahradit vzniklou škodu, ale také tzv. prevenční povinnost zaměstnavatele.
Obecná povinnost nahradit škodu se týká obecně všech zaměstnanců, a to jak v pracovním poměru, tak konajících práci na základě některé z dohod o práci konané mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce).Zákoník práce tím cílí na případy požití neúměrného množství alkoholu, omamných, psychotropních nebo jiných návykových látek.
Mezi základní předpoklady vzniku povinnosti zaměstnance k náhradě škody patří:
- porušení povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
- vznik škody na straně zaměstnavatele.
- existence příčinné souvislosti mezi porušením povinností zaměstnancem a vznikem škody.
- zavinění zaměstnance ve formě úmyslu nebo nedbalosti.
Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností v rámci plnění pracovních úkolů v případě a za podmínek stanovených zákoníkem práce. Zaměstnanec by měl při výkonu své práce postupovat tak, aby nedošlo k majetkové či nemajetkové újmě, případně k jeho bezdůvodnému obohacení. Povinnosti zaměstnance vyplývají především ze zákoníku práce, právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, ale rovněž z pracovní smlouvy a dále z ostatních předpisů zaměstnavatele (například z pracovního řádu) a též z pokynů nadřízených zaměstnanců vydaných v souladu s právními předpisy.
Škodu lze zpravidla charakterizovat jako majetkovou újmu, vyčíslitelnou v penězích. Rozlišujeme škodu skutečnou a škodu jinou. Škoda skutečná je v penězích vyjádřená částka, o kterou se majetek zaměstnavatele zmenšil v důsledku škody způsobené zaměstnancem (např. zničení věci zaměstnancem). Škoda jiná (ušlý zisk) je to, oč se majetek zaměstnavatele v důsledku škodní události nezvětšil, ačkoliv by jinak toto zvýšení majetku mohlo být očekáváno (například zaměstnavatel neuskuteční dohodnutou zakázku a nedosáhne zisku).
Zaměstnanec je povinen nahradit škodu jen pokud její vznik zavinil. Zaměstnanec tedy není povinen dokázat, že škodu nezavinil, neboť důkazní břemeno spočívá na zaměstnavateli, s výjimkou schodku na svěřených hodnotách, které je povinen zaměstnanec vyúčtovat, a při škodě způsobené ztrátou svěřených věcí. Pokud je zaměstnanec stižen duševní poruchou, je povinen nahradit škodu jím způsobenou jen v případě, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Jedinou výjimkou je případ, kdy se zaměstnanec do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvede sám vlastní vinou (tedy z nedbalosti nebo úmyslně).
Zákoník práce omezuje částku, kterou může zaměstnavatel po zaměstnanci jako náhradu škody požadovat. Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti požadovaná na zaměstnanci nesmí přesáhnout částku čtyřapůlnásobku jeho průměrného (hrubého) měsíčního výdělku, dosahovaného před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (i pokud škoda vznikne až později). Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek. Toto omezení neplatí rovněž při škodě způsobené úmyslně a v tomto případě může zaměstnavatel požadovat nejen náhradu celé skutečné škody, ale i náhradu jiné škody (např. ušlý zisk).
Při společné povinnosti zaměstnanců za škodu je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí.
Odpovědnost za svěřené hodnoty a předměty
Byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu), s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli celý schodek vzniklý na těchto hodnotách. Přičemž dohodu o odpovědnosti lze uzavřít se zaměstnancem až dosažením věku 18 let. Výčet svěřených hodnot v zákoníku práce je pouze demonstrativní.
Zaměstnanec je povinen nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení. Pokud však cena svěřené věci přesahuje částku 50 000 Kč, smí být zaměstnanci svěřena jen na základě písemné dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí. Tyto věci musí mít zaměstnanec ve své dispozici a musí mít možnost s nimi nakládat. V případě ztráty pak ručí za tyto předměty neomezeně.
Postup při určení náhrady škody
Zaměstnavatel nesmí postupovat svévolně, ale musí vycházet z reálných podkladů a výši škody fakticky vyčíslit tak, aby odpovídala skutečnosti. Pokud škodu způsobí vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, nebo jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určuje výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil.
Výši škody je následně zaměstnavatel povinen projednat se svým zaměstnancem a oznámit mu to i písemně. Vždy s dotčeným zaměstnancem, kterému musí být výše požadované náhrady škody rovněž písemně oznámena, a to zpravidla do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji nahradit.
Předpisy zaměstnavatele mohou založit rovněž tzv. škodní komisi, která projednává u zaměstnavatele způsobené škody, vyčísluje jejich výši a navrhuje, v jakém rozsahu bude zaměstnavatel požadovat jejich náhradu po zaměstnancích.
Zákoník práce předpokládá, že zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřou písemnou dohodu o způsobu náhrady škody. Součástí dohody je minimálně výše požadované náhrady škody a uznání povinnosti nahradit škodu ze strany zaměstnance.
Srážky ze mzdy z titulu způsobené škody smějí být provedeny jen dle pravidel stanovených zákoníkem práce.
Kromě toho zákoník práce přiznává soudu právo z důvodů hodných zvláštního zřetele přiměřeně výši náhrady škody snížit. Toto právo není vázáno na výslovné uplatnění ze strany zaměstnance, nicméně je věcí zaměstnance, aby v soudním řízení tvrdil a prokázal, že u něj existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by měla být výše náhrady škody soudem snížena.
Limity náhrady škody
Zákoník práce dále stanoví limity, do nichž je zaměstnanec povinen škodu nahradit. Podíl náhrady u jednotlivých řádových zaměstnanců nesmí přesáhnout částku rovnající se jejich měsíčnímu průměrnému výdělku před vznikem škody. Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.
Omezení neplatí, pokud došlo ke škodě úmyslně, v opilosti či po užití návykových látek. Zavinění zaměstnance je povinen prokázat zaměstnavatel (s výjimkou případů uvedených v § 252 a § 255 ZP - viz tabulka níže).
Příklady z praxe
Příklad 1: Zaměstnanec pracuje ve firmě XY na jednosměnný provoz. Svou nedbalostí, avšak neúmyslně, způsobil škodu na tiskárně ve výši 62 000 Kč. (Škoda byla vyčíslena na základě faktury opravy stroje externí firmou.) V květnu 2022 uzavřeli zaměstnanec a zaměstnavatel (firma XY) písemnou dohodu o úhradě škody. Zákoník práce (§ 351 až § 362) v tomto případě udává limit náhrady škody do výše 4,5násobku průměrného výdělku. Na hlavní pracovní poměr je stanovená pracovní doba 40 hodin týdně.
Příklad 2: Zaměstnanec pracující ve vícesměnném provozu způsobil firmě ABC neúmyslně škodu na výrobním zařízení ve výši 255 000 Kč (škoda byla vyčíslena ve výši opravy stroje fakturované externí firmou). Zaměstnanec škodu uznal, uzavřel se zaměstnavatelem v květnu 2022 písemnou dohodu o úhradě škody. PHV k 1. 1. 2022 činil 230 Kč a k 1. 4. 2022 činil 260 Kč. Kolik budeme moci zaměstnanci srazit? Zákoník práce limituje náhradu škody do výše 4,5násobku jeho průměrného výdělku, za předpokladu, že škoda byla způsobena neúmyslně, bez vlivu alkoholu či drog. Ve vícesměnném provozu činí stanovená týdenní doba 37,5 hodin. Pokud byla škoda zjištěna v květnu 2022, použijeme PHV platné k 1. 4. Při výpočtu srážek ze mzdy musí zaměstnavatel postupovat v souladu s OSŘ, tedy může provést každou jednotlivou srážku ze mzdy pouze ve výši odpovídající srážce z první třetiny a případně plně zabavitelného zbytku čisté mzdy. Víc srazit nelze, a to dokonce ani v případě, kdyby s tím zaměstnanec souhlasil.
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu
(1) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci skutečnou škodu.
(1) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci věcnou škodu, kterou utrpěl zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem.
Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen poskytnout náhradu za věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. Škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel zaměstnanci povinen nahradit do částky 10 000 Kč.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Průměrným výdělkem před vznikem škody podle věty první je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem této další škody.
Další náhrady při pracovních úrazech a nemocech z povolání
- Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením
- Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem
- Jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance
- Náhrada věcné škody přísluší dědicům zaměstnance
Promlčení
Nepromlčují se práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody nebo nemajetkové újmy na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
tags: #predpis #náhrady #škody #zaměstnanci #zákoník #práce
